Jan Hanák: Nejkrásnější žena, jakou jsem v životě potkal

A já si vzpomněl na událost starou dobrých dvacet let, tak živě, jako by se stala včera.

Čtěte také

Jan Hanák: Kdysi za noci temné

Nedaleko Nasavrk, v lesích kolem Licibořic. Tak přesně tam se to všechno událo. Ne, vážně, vesnice těchto poetických názvů doopravdy existují, já tam doopravdy byl a doopravdy zažil něco neobvyklého, co vám ovšem přijde, pokud se s něčím takovým někdy setkáte, jako neobyčejně milá samozřejmost.

Šel jsem sám chladným říjnovým dnem, trochu mrzl, ale přesto šťastně pozoroval okolní krásu podzimu v barvách hnědavé žlutě a červených kaolínových cihel zalévaných bronzovým svitem stárnoucího slunce. Z příjemně melancholického přemítání mě pojednou vyrušila událost pro mnohé z nás ne zrovna každodenní.

V lese šustlo a duplo a z houští kousek ode mě, kde se vzala, tu se vzala, vyskočila srnka. Na okamžení postála jako ztělesnění bájné bohyně Živy a pak, když k ní vítr přivál můj pach, vyrazila úprkem na druhou stranu lesa následována mladým srncem se sotva tušitelnými parohy. Zažili jste někdy takovou nádheru? No co vám mám povídat.

Čtěte také

Jan Hanák: Ipotetico

Po chvíli dalšího putování mi zasněné podzimní slunce rozehřálo zkřehlé prsty, takže se mi podařilo vylézt na myslivecký posed, který se poznenáhlu vynořil před mýma očima. Čekal mě tam výhled na barevnou a živou krajinu. Viděl jsem dokonce víc, než vidět skutečně bylo.

To jsem zjistil, když mě z krátkého spánku probralo opět známé šustnutí a dupnutí jako dříve. Ovšem ouha, žijeme na Zemi a na ní není nic úplně dokonalého. Po ječivém výkřiku v krajově typické táhlé až zpěvavé intonaci (právě, bylo to nedaleko Chrudimi), který se dožadoval informace od nějakého Petra, kam že to jde, jsem pochopil, že se z křoví tentokrát nevynoří můj milý sudokopytník, nýbrž samec lidského rodu. Přesněji čerstvý důchodce.

Jak asi předpokládáte, dost mě to znechutilo. Rychle jsem slezl z posedu a šel pryč. Jako kdyby ta všudypřítomná krása podzimu najednou nějak pohasla. Ovšem tento krušný stav mě neměl zatemňovat příliš dlouho. Po nějaké chvíli jsem totiž potkal stařenku. Podívala se na mě takovýma očima, že jsem nemohl nepozdravit a trochu se nepousmát. Znáte ten pocit?!

Čtěte také

Jan Hanák: O Janu Karafiátovi, Broučcích a smrti

„Dobrý den!”

„Dobrý den. Na houby, na houby?”

„Ne, jen tak. Je tu hezky,” odpověděl jsem, jako bych si vůbec nepamatoval, co se mi stalo před čtvrthodinou.

„Je tu krásnej vzduch,” řekla babička a belhala se o holi dál.

Za okamžik zmizela v ohbí cesty. Díval jsem se za ní. Asi byla pohádková. V jejích očích jsem našel něhu, domov, pokoj, trpělivost, zkušenost, moudrost. Hlubokou lásku, která nepotřebuje slova. „To byla snad nejkrásnější žena, jakou jsem kdy v životě potkal,“ říkal jsem si tehdy a říkám si možná i teď. Děkuju.