Jan Hanák: Nejkrásnější žena, jakou jsem v životě potkal

5. únor 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fotografka Liba Taylor se zaměřila na babičky, pro které je kroj denním oblečením. Fotila je při práci i doma.

Včera za mnou byli dva mladí snoubenci. A že se chtějí vzít a jestli bych je nepřipravil a neoddal a že svatba bude u Chrudimi.

A já si vzpomněl na událost starou dobrých dvacet let, tak živě, jako by se stala včera.

Čtěte také

Nedaleko Nasavrk, v lesích kolem Licibořic. Tak přesně tam se to všechno událo. Ne, vážně, vesnice těchto poetických názvů doopravdy existují, já tam doopravdy byl a doopravdy zažil něco neobvyklého, co vám ovšem přijde, pokud se s něčím takovým někdy setkáte, jako neobyčejně milá samozřejmost.

Šel jsem sám chladným říjnovým dnem, trochu mrzl, ale přesto šťastně pozoroval okolní krásu podzimu v barvách hnědavé žlutě a červených kaolínových cihel zalévaných bronzovým svitem stárnoucího slunce. Z příjemně melancholického přemítání mě pojednou vyrušila událost pro mnohé z nás ne zrovna každodenní.

V lese šustlo a duplo a z houští kousek ode mě, kde se vzala, tu se vzala, vyskočila srnka. Na okamžení postála jako ztělesnění bájné bohyně Živy a pak, když k ní vítr přivál můj pach, vyrazila úprkem na druhou stranu lesa následována mladým srncem se sotva tušitelnými parohy. Zažili jste někdy takovou nádheru? No co vám mám povídat.

Čtěte také

Po chvíli dalšího putování mi zasněné podzimní slunce rozehřálo zkřehlé prsty, takže se mi podařilo vylézt na myslivecký posed, který se poznenáhlu vynořil před mýma očima. Čekal mě tam výhled na barevnou a živou krajinu. Viděl jsem dokonce víc, než vidět skutečně bylo.

To jsem zjistil, když mě z krátkého spánku probralo opět známé šustnutí a dupnutí jako dříve. Ovšem ouha, žijeme na Zemi a na ní není nic úplně dokonalého. Po ječivém výkřiku v krajově typické táhlé až zpěvavé intonaci (právě, bylo to nedaleko Chrudimi), který se dožadoval informace od nějakého Petra, kam že to jde, jsem pochopil, že se z křoví tentokrát nevynoří můj milý sudokopytník, nýbrž samec lidského rodu. Přesněji čerstvý důchodce.

Jak asi předpokládáte, dost mě to znechutilo. Rychle jsem slezl z posedu a šel pryč. Jako kdyby ta všudypřítomná krása podzimu najednou nějak pohasla. Ovšem tento krušný stav mě neměl zatemňovat příliš dlouho. Po nějaké chvíli jsem totiž potkal stařenku. Podívala se na mě takovýma očima, že jsem nemohl nepozdravit a trochu se nepousmát. Znáte ten pocit?!

Čtěte také

„Dobrý den!”

„Dobrý den. Na houby, na houby?”

„Ne, jen tak. Je tu hezky,” odpověděl jsem, jako bych si vůbec nepamatoval, co se mi stalo před čtvrthodinou.

„Je tu krásnej vzduch,” řekla babička a belhala se o holi dál.

Za okamžik zmizela v ohbí cesty. Díval jsem se za ní. Asi byla pohádková. V jejích očích jsem našel něhu, domov, pokoj, trpělivost, zkušenost, moudrost. Hlubokou lásku, která nepotřebuje slova. „To byla snad nejkrásnější žena, jakou jsem kdy v životě potkal,“ říkal jsem si tehdy a říkám si možná i teď. Děkuju.

autor: Jan Hanák
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.