Jan Hanák: O Janu Karafiátovi, Broučcích a smrti

4. říjen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Diorama Svatba u Broučků

Patřím mezi milovníky léta. Čím delší a slunečnější je, tím více se tetelím blahem.

Jan Karafiát

Ale samozřejmě, je to tak, radost mi poněkud kazí vědomí, že ta prodlužující a oteplující se léta souvisí též se suchem a kůrovcem a vůbec všemi těmi destrukcemi přírody, na něž má člověk (a tedy i já) bezpochyby vliv, nebo přesněji řečeno, na nichž nese vinu.

Takže ano, jsem rád, že přichází podzim a s ním snad ještě i trocha vody, plískanice, zima, s motivem smrti, konce času, ale i s příslibem vzkříšení. Jaj, no ano – tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným – probouzí se ve mně dětství.

Když Jan Karafiát psal Broučky, psal je jako evangelický farář, křesťan, člověk, který přemýšlí a věří. A všechno o své životní filosofii, umění žít, do Broučků vepsal. Jak se ostatně na dobrou pohádku sluší. Aspoň tak to čtu. Pak ale – kdo ví, kdy a kdo ví, odkud – zjevili se jacísi normalizátoři života a rozhodli se Karafiáta znormovat do škatulky všeobecně vyhovující, neboť středoproudé, neboť té, která se bojí smrti a nedokáže se s tímto zjevným životním faktem sžít.

Broučci Jana Karafiáta

Inu, uřízli Karafiátovým Broučkům závěrečnou kapitolku, čímž nechali celou knihu vyhnít do ztracena. Tento mor „redakčních úprav“ se nevyhnul ani Erbenovi nebo Němcové a spoustě dalších klasiků. Takže Karafiátovi Broučci v mnoha vydáních, bez jakéhokoliv upozornění na předsádce nebo v předmluvě, končívají obvykle těmito větami:

A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roští. A oni přišli a sedli si kolem kamen a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi málo dříví. „I to my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek, že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali – už to měli – a ještě se pomodlili: 

Podvečer tvá čeládka

co k slepici kuřátka

k ochraně tvé hledíme,

laskavý Hospodine.

Pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali.

Pomník Jana Karafiáta

A tady tečka, podle normalizátorů slova i myšlenek. Jenomže Karafiát celou knihu směřoval ještě k několika dalším větám, k pointě celého příběhu. 

A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. 

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes. 

Jistě, smrt působí děsivě, nesmyslně, odpudivě. Ovšem násilné vyloučení smrti z mysli lidí otevírá prostor vlastně jen hedonismu. Carpe diem. Ne, že by přemýšlení o konci nebylo drsné pro kohokoliv, ale pokud smrt umožňuje odemknout život skrytý za smyslově vnímatelným, pokud smrt a povědomost o ní otevírá v člověku téma jeho přesažnosti a též odpovědnosti ke světu v mnoha jeho podobách, pak nelze mluvit o zlé, odpudivé a už vůbec ne nesmyslné smrti. Protože je v ní naděje.

Řekl bych, nechť smrt zvěstuje jen ten, kdo se dokáže alespoň přiblížit snové, přesto jsoucí Karafiátově metafoře. A spolu s ním lze doufat, že snad i sama smrt je metafora, slovo a událost, která jen jako znamení nese skutečnost vzkříšení ukrytou za ní.  

autor: Jan Hanák
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, šéfredaktorka Radia Wave

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.