Jan Hanák: O Janu Karafiátovi, Broučcích a smrti

Jan Karafiát|foto: www.jankarafiat.cz

Ale samozřejmě, je to tak, radost mi poněkud kazí vědomí, že ta prodlužující a oteplující se léta souvisí též se suchem a kůrovcem a vůbec všemi těmi destrukcemi přírody, na něž má člověk (a tedy i já) bezpochyby vliv, nebo přesněji řečeno, na nichž nese vinu.

Takže ano, jsem rád, že přichází podzim a s ním snad ještě i trocha vody, plískanice, zima, s motivem smrti, konce času, ale i s příslibem vzkříšení. Jaj, no ano – tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným – probouzí se ve mně dětství.

Když Jan Karafiát psal Broučky, psal je jako evangelický farář, křesťan, člověk, který přemýšlí a věří. A všechno o své životní filosofii, umění žít, do Broučků vepsal. Jak se ostatně na dobrou pohádku sluší. Aspoň tak to čtu. Pak ale – kdo ví, kdy a kdo ví, odkud – zjevili se jacísi normalizátoři života a rozhodli se Karafiáta znormovat do škatulky všeobecně vyhovující, neboť středoproudé, neboť té, která se bojí smrti a nedokáže se s tímto zjevným životním faktem sžít.

Broučci Jana Karafiáta|foto: Milan Kopecký

Inu, uřízli Karafiátovým Broučkům závěrečnou kapitolku, čímž nechali celou knihu vyhnít do ztracena. Tento mor „redakčních úprav“ se nevyhnul ani Erbenovi nebo Němcové a spoustě dalších klasiků. Takže Karafiátovi Broučci v mnoha vydáních, bez jakéhokoliv upozornění na předsádce nebo v předmluvě, končívají obvykle těmito větami:

A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roští. A oni přišli a sedli si kolem kamen a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi málo dříví. „I to my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek, že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali – už to měli – a ještě se pomodlili: 

Podvečer tvá čeládka

co k slepici kuřátka

k ochraně tvé hledíme,

laskavý Hospodine.

Pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali.

Pomník Jana Karafiáta

A tady tečka, podle normalizátorů slova i myšlenek. Jenomže Karafiát celou knihu směřoval ještě k několika dalším větám, k pointě celého příběhu. 

A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. 

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes. 

Jistě, smrt působí děsivě, nesmyslně, odpudivě. Ovšem násilné vyloučení smrti z mysli lidí otevírá prostor vlastně jen hedonismu. Carpe diem. Ne, že by přemýšlení o konci nebylo drsné pro kohokoliv, ale pokud smrt umožňuje odemknout život skrytý za smyslově vnímatelným, pokud smrt a povědomost o ní otevírá v člověku téma jeho přesažnosti a též odpovědnosti ke světu v mnoha jeho podobách, pak nelze mluvit o zlé, odpudivé a už vůbec ne nesmyslné smrti. Protože je v ní naděje.

Řekl bych, nechť smrt zvěstuje jen ten, kdo se dokáže alespoň přiblížit snové, přesto jsoucí Karafiátově metafoře. A spolu s ním lze doufat, že snad i sama smrt je metafora, slovo a událost, která jen jako znamení nese skutečnost vzkříšení ukrytou za ní.