Jan Hanák: Ipotetico

Jen loni jsem ji vyměnil za Sicílii, ale rád jsem se vrátil ke staré lásce. Důvod je celkem banální: prodloužit si léto, nabít se sluncem, teplem, svobodným mořem a kolébavě klidným životem Jihoevropanů. Ale proto to neříkám.

Čtěte také

Jan Hanák: O Janu Karafiátovi, Broučcích a smrti

Sardinie má dlouhou a pohnutou historii, z níž se zachovala celá řada hmotných památek, vedle nichž jsou rozvaliny tamějších fénických či římských měst téměř nudné, neboť svým výrazem až příliš současné. Znalec možná zavětří. Jistě, jde o tisícovky tajemných nuragů a ještě o chlup letitějších hrobek obrů, obdivuhodných megalitických staveb, z nichž některé pamatují totéž co nejstarší sardinský olivovník, asi čtyři tisíce let.

Nuragy jsou plochou nevelké, ale vysoké, ba přímo monumentální stavby ve tvaru kokonů (někdy sdružených) organických tvarů, s podobně zaoblenými vnitřními prostorami. Sofistikovaná struktura megalitického zdiva, stejně jako nálezy drobných uměleckých děl naznačují vysokou úroveň stavitelů nuragské kultury, která se podle jedné místní italské průvodkyně v 9. století před Kristem prostě vypařila.

Výstižněji asi nelze přeložit její výraz a pohyb rukou. „Ipotetico,“ dodala přitom, stejně jako téměř u všeho, co o nuragu vyprávěla. A vyprávěla dál, jak, ipotetico, tento nurag sloužil jako obývák a tenhle vedlejší jako ložnice, což odvozovala od nalezených fragmentů korkové podlahy. Při tom všem úžasné klenby a zákoutí a skříně na šaty, ipotetico, ukazovala rozsvícenou baterkou, protože jinak by nic z toho nešlo vidět, navzdory polednímu slunci rozzářenému všude okolo za megalitickými zdmi.

Čtěte také

Jan Hanák: Přemítání o paměti

Těžko si představit jakéhokoliv člověka, jak se před světlem dobrovolně zavře do temnoty a povídá si tam s rodinou a přáteli u oběda, jemuž dominuje životabudivý olivový olej. Navíc když vytvoření oken je pro něj technologickou hračkou.

Lépe jsou na tom hrobky obrů. „Hrobky obrů?“ „Si, ipotetico,“ odpovídají místní. Tady se aspoň pracuje s imaginací, což je osvěžující, zvlášť v kontrastu s šroubovaně materialistickým výkladem těch, kteří chtějí všechno vědět a na všechno mít odpověď. Není lépe otevřít spíš své chřípí, než jen mozek a chvíli mlčet? Podle mě ano. Dovolím si říct, že jsem takto pochopil mnohem víc, než z celého hodinového výkladu. Je fajn všechno nevědět, ale třeba vnímat.

Sardové se dívají na Italy z kontinentu mírně řečeno s odstupem. Není divu. Zeptal jsem se oné naší průvodkyně jednou polední hodinou v nuragu, jak se sardsky řekne dobrý den. Zatvářila se na tuto zdánlivě banální otázku (nota bene od turisty) překvapeně. No, jednoduše nevěděla.

Starý a jinak velice sympatický obchodník z Torre dei Corsari – jednoho z turistických městeček, jimiž je nyní tak nějak italsky obsypáno pobřeží – tedy tento milý pán se po mém sardském adiosu, nashledanou, zatvářil kysele a důrazně odpověděl italským arrivederci.

Já bych přece jen zůstal u adiosu, carissimi:)