Jan Hanák: Cestou

Mám rád vzdušnost těch otevřených vagónů, kde nejsem nacpaný v kójích až příliš blízko ostatním lidem a jejich myšlenkám. Za mnou si sedají dva mladí hoši.

Čtěte také

Jan Hanák: Nejkrásnější žena, jakou jsem v životě potkal

Mladá žena tichounce v rytmu vlaku tlačí uličkou vozík. Vzájemný úsměv. „Mohla byste mi prosím dát malé černé espresso?“ „Espresso!“ Chápavě zvedne obočí na své vlídné tváři až s posledním slovem a začne ho bleskurychle připravovat. „Ja, eine kleine schwarze,” konečně pochopím i já. „Vielen Dank.” No jasně, ten vlak na mé hlavní nádraží přijel z toho druhého hlavního města.

Hoši za mnou rozpřádají hovor. Nelze přeslechnout, že míří na nějaký čoch. Zjevně se těší a chtějí to sdělit celému vagónu. Trochu mě to štve.

Chci přemýšlet. O události, která zatřásla mým světem. Týká se jednoho z mých velkých učitelů, který loni ve vysokém stáří zemřel. Každý člověk je vybaven schopnostmi a neschopnostmi a obojí jsou dary určené k darování – říkal třeba – přičemž skrze pokorné přijetí své neschopnosti mám umožnit druhému, aby mě obdaroval svou schopností.

Čtěte také

Jan Hanák: Kdysi za noci temné

Jak tak čtu různé reakce, nejvíc z Londýna a Spojených Amerik, tak jsem nebyl jediný, kdo ho považoval za živoucího světce. Byl nás tak milion, zdá se, bez nadsázky. No a tento světec, vypadá to tak, zneužil svého charismatu a obtěžoval pár žen. Přesněji šest žen se odhodlalo mluvit.

Mladí hoši za mnou mluví hodně vulgárně. Ovšem v kombinaci s hyperkorektní češtinou valašského dialektu a sametově posazeným basem jednoho z nich nepostrádají jejich ramenaté vulgarismy jistou jemnost, ano i šťavnatost, ano i barevnost. Hoši nemají slámu v hlavách. Jistě, prsí se jeden před druhým, vždyť taky jedou na ten čoch. Ale mluví poučeně, překvapivě vlastně zajímavě a občas i vtipně.

Dověděl jsem se to o Jeanovi teprve dnes ráno, jsem zmatený a v každé volné chvíli hledám na internetu, co se dá. I tady. Wifi rakouských drah funguje celkem spolehlivě. Samozřejmě přemýšlím o tom, že stejná věc popsaná dvěma různými způsoby může být diametrálně odlišná. Bohužel jeho verzi už neuslyším. A taky je mi jasné, že se o takových věcech těžko veřejně mluví. Jenomže těch žen bylo šest a možná i víc a jejich svědectví jsou fakt hrozivá.. Jednou mi jeden moudrý člověk říkal, že velcí lidé mají i velké běsy.

Čtěte také

Jan Hanák: Ipotetico

Vystupuji z vlaku a konečně ty vulgárně-poetické hochy i vidím. Předbíhají mě a natěšeně míří vstříc dalším kamarádům a dobrodružstvím.

Střih. Odpoledne se naklání k večeru. Mám ještě chvilku času, než mi to zase pojede.

Už to celkem vydýchávám. Vždyť co se koneckonců stalo? Zboural se mi obraz jednoho svatého dokonale bezchybného mistra, který jsem si stvořil a hýčkal, ale který nebyl pravdivý. Ani nemohl být. Co ta kauza nejvíc zraňuje, je mé vlastní ego, které si tu představu stvořilo. Teď je to mnohem realističtější, plastičtější, skutečnější.

Vždyť si vážím tolika lidí za jejich vpravdě svaté činy a slova, a přitom znám, či tuším i jejich stíny. A chápu to. Vždyť znám i sám sebe. Proč bych to neměl chápat? To světlo v jejich životech není umenšeno jejich stíny. Spíš naopak. Kdyby se stínům podvolili, ovládne je jen temnota. Jestliže z nich vyzařuje světlo.. a to z Jeana vyzařovalo.. znamená to, že s těmi stíny bojovali.

Čtěte také

Jan Hanák: O Janu Karafiátovi, Broučcích a smrti

Asi.

Ale toho světla, které od něj přišlo, je příliš mnoho, abych ho zavrhl jen kvůli této špíně. A že mě to zděsilo, zmátlo, pobouřilo? Dobře mi tak. Další ťafka, abych pochopil, že si nemám lidi konstruovat podle svých tužeb, ale brát je takové, jací jsou, milovat je takové, jací jsou, i když nesou nejen světla, ale i temnoty. Mám ho rád, hodně mi dal.

Ale. Nezlehčuji to moc? Vždyť se blíží teprve večer prvního dne, co to vím.

Vracím se zpět domů. Překvapivě tím stejným vlakem, který jede též domů. Jen já a pár dalších vyskočíme už za dvě hodiny a něco na předměstí, v obydlené zatáčce, nebo jak se tomu ještě říká, prostě ve městě, kterému rozumím a kde je mi nejlíp. Uličkou otevřeného vagónu tichounce tlačí vozík mladá žena. Tatáž žena. Vzájemný úsměv. Chápavě se zavlní její rty téměř neslyšitelnou otázkou: „Espresso?”