Ivan Štern: Pekařova Bílá hora
Bezmála přesně na den před sto lety psal historik Josef Pekař u příležitosti opět bezmála přesně na den třistaletého výročí bitvy na Bílé hoře pro list Národní politika na pokračování esej o důsledcích porážky vojsk českých stavů na oné osudné vyvýšenině mezi Libocí a Malým Břevnovem.
Pekař klade Bílou horu pro mnohého překvapivě do protikladu k husitství. Píše, že „tu objeví se nám jako vítězství principu autority nad principem svobody, vítězství ideálu převahou aristokratického nad ideálem silně demokraticky zabarveným, kultury cítící evropsky nad snahou o osobitou kulturu národní, církve obecné nad církví národně zemskou“. Pozornému posluchači určitě neunikne, že Pekař evropskou kulturu nutně nedává, jak jsme dnes zvyklí, do souvislosti se snahou o demokratizaci země.
Čtěte také
Za to ujišťuje, že oním osudovým přelomem by bitva na Bílé hoře sotva kdy byla, kdyby uvedená protikladná politická směřování nezačala ovládat celou střední Evropu. Jednu z příčin nachází v náboženském smíru uzavřeném v roce 1555 v Augsburgu na základě nemravné zásady, koho vláda, toho víra.
Zásady, co nakonec vyvolala v německých knížectvích, a nejen zde, utužení vladařovy absolutní moci. Stavovskému povstání pak vyčítá, že zbrkle ukončilo jedinečný český experiment, byť byl dílem způsobený vnitřními rozpory v rodině rakouských Habsburků. Od nemravné zásady augsburské se totiž odlišoval náboženskou snášenlivostí.
Kdyby byla na Bílé hoře vyhrála strana falcká, a ne císařská, následný vývoj by nejspíš byl podobný. Jen šance na plnohodnotný rozvoj českého národa by se výrazně zmenšily, než jaké nakonec nabídlo císařovo vítězství.
Čtěte také
Zněmčení národa by bylo nejspíš absolutní. Prosadilo by se totiž ze zdola. Zásluhou pokračující masivní migrace německých protestantských řemeslníků a sedláků, jíž si Pekař všímá už desítky let před Bílou horou.
Na druhé straně pokrok, který německé země zaznamenaly po míru vestfálském díky „oživujícím vlivům Holandska a Anglie, aby znenáhla budily k životu pokrokové prvky, dřímající v protestantismu“, by se byl vztáhl i na nás. Bývali bychom si ušetřili nejméně jedno století otupujícího a ohlupujícího náboženského pronásledování. Avšak svébytnost národa by dosáhla nanejvýš svébytnosti nedalekých Lužických Srbů.
Zněmčení proběhlo i tak. Ovšem shora, ve snaze dostat vztah němčiny a češtiny do rovnováhy. Úplné zněmčení státního života, jak se odehrálo za vlády císaře Josefa, má s Bílou horou pramálo společného. Co se ale na ni bezprostředně váže, je skutečnost, že v době Josefově to byl právě nižší katolický klér, jenž se stal významným nositelem českého obrození.
Čtěte také
Příliš velkými sympatiemi ke stavovskému povstání na rozdíl od husitského hnutí Pekař nepřekypuje. Má mu za zlé jeho nedemokratičnost, jejímž výsledkem byla vojska najatých profesionálních žoldnéřů, majících na rozdíl od armád lidových ten neblahý zvyk, kamkoli se pohnou, chovají se jako na dobytém území. Tedy včetně i půdy domácí.
Publicista Jan Herben, Pekařův současník k téže příležitosti v Národních listech ilustruje zmíněný podtext bouřemi poddaných na jaře roku 1620. Připomíná povstání, „kdy v okolí Tábora srotilo se na 4 tisíce lidu venkovského, protože … přátelští vojáci … je o statečky, manželky, dcery a mnohé i o vlastní hrdla strojiti nepřestávají“.
Stavovské povstání řadím do oné neblahé tradice, kdy česká politika něco dovedně rozehraje, aby se následně zabušila v prsa. Výsledkem bývá zpravidla katastrofa. Případné řešení jí nakonec vnutí někdo cizí a odskáčou si to ti nejvíce nevinní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
