Ivan Štern: Mateřský jazyk v pojetí Pavla Eisnera

6. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pavel Eisner: Chrám i tvrz

Městská knihovna v Praze na webu nabízí zdarma ke stažení knihy, u nichž zanikla autorská práva anebo autoři se jich vzdali. Objevíte tu i pojednání o českém jazyce Chrám a tvrz spisovatele a překladatele Pavla Eisnera.

Knihu jsem stáhnul a znova se do ní začetl. Už úvodní část čtenáře zarazí. Dozví se, že v žádném jazyce, tedy ani v češtině, nenaleznete dva jedince, kteří by mateřským jazykem vládli způsobem totožným. Každý z nás mu vtiskuje svým způsobem vlastní, neopakovatelný ráz.

Čtěte také

Neplatí to jen pro jedince, které oddělují různá dějinná, tedy i jazyková období (to by tolik nepřekvapovalo), ale platí to i pro současníky. Každý z nás stejná slova vyslovuje zcela jinak, nenapodobitelně a zanechává v nich tak jedinečnou stopu. Podle Eisnera to jen neslyšíme, jako neslyšíme, pokud se sami nenahrajeme, jak zní náš vlastní hlas.

Jakoby to Eisnerovi nestačilo, zpochybňuje i sám pojem mateřský, popřípadě otcovský jazyk. Ptá se, zda lze o češtině jako o mateřském jazyce mluvit v případě člověka, který vzešel z rodičů zcela odlišného etnického původu, a češtinu si dokonale osvojil jen proto, že se od malička pohyboval v prostředí, v němž dominovala.

Má na mysli i sama sebe. Narodil se v Praze, ale doma mluvili německy. Češtině se učil až ve škole a na ulici. Podobným osudem se může pochlubit i zakladatel Sokola, Miroslav Tyrš. Původně Friedrich Tiersch. Děčínský Němec jako poleno. Češtině se učil stejně jako Eisner na ulici mezi dětmi a ve škole.

Čtěte také

Ač oba nečeského etnického původu, spojuje je geniální cit, který měli právě pro češtinu. Oba si troufli, a úspěšně, ji výrazně pojmoslovně obohacovat, aniž by se jejich tvořivost češtině protivila. Nebo si myslíte, že dřep, klik, výmyk tu vznikly samy od sebe? Ne. Jsou to Tyršovy novotvary.

Proč Eisner věnuje tak velkou pozornost v úvodní části pojednání o češtině popsané skutečnosti? Čtenář pochopí, když si uvědomí, že text vznikal bezprostředně po válce. Tedy v době národnostního třeštění, jež nakonec vyústilo ve vyhánění našich sousedů, žijících tu s námi po staletí a považujících českou zemi za svůj domov. Jen proto, že nás s nimi nepojil jazyk, tudíž nám byli cizí. Ačkoli z Eisnerova textu to neční přímo jako varování, kdo chtěl, tak mu tehdy, a o to víc dnes, rozuměl.

Eisner dokládá, jak jazyk je chabé pojítko. Národovec namítne, že nás pojí i jiné věci. Historická zkušenost, mýty, legendy a v neposlední řadě pohádky.

Čtěte také

Třebas Sůl nad zlato. Do krve bych se donedávna hádal, že jde o ryze českou pohádku, dokud jsem neobjevil, že existuje stará britská legenda o králi Learovi a jeho třech dcerách, Shakespeare podle ní napsal slavnou hru, a že ta legenda přes Severní moře a Balt doputovala k nám. Vlastně na Slovensko. Po cestě ji její severští vypravěči obohatili o sůl. Sůl jim byla nad zlato. Konzervovali jí ulovené ryby, aby nehladovějíce v klidu přežili i kruté zimy. Znamenala pro ně někdy víc než život. Předávajíce si tuto pohádku z generace na generaci, stáváme se více Čechy, anebo Brity, Prusy, Poláky či Dány?

To, co Eisner v roce 1946 naťuknul, že šermovat národním zájmem, zaštiťujíce se etnicitou, jazykem je více než pochybné, platilo nejen v jeho době. O to víc platí dnes, kdy mnohý z nás má plnou hubu národních zájmů, aniž přizná, že mu jde nanejvýš o vlastní sobectví, a národním zájmem že nám pouze vytírá zrak.

autor: Ivan Štern
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?