Ivan Štern: Harvardsko-pařížský manifest a Josef Švejk

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Lada, Josef Švejk

Dvě profesorky z Harvardu a jedna z Paříže sepsaly manifest. Manifest nabádá, abychom na základě nynější zkušenosti z koronavirové nákazy a oteplování klimatu přehodnotili dosavadní způsob života a organizaci ekonomických činností.

Manifest tu nepřevyprávím. Jen uvedu dvě jeho základní myšlenky. Paní profesorky navrhují, abychom v oblasti podnikání prohloubili demokratizaci řízení podniků s tím, že i zaměstnanci, Tomáš Baťa svého času dával přednost pojmu spolupracovníci, mají právo podílet se na rozhodování. Zejména na strategickém, určujícím nejen osud podniku, ale i osudy jejich vlastní.

Druhá tkví v nápadu dekomodifikace práce, což ve srozumitelné češtině znamená, že práci bychom neměli chápat jako zboží a lidi, kteří ji vykonávají, nepovažovat ani za lidské zdroje, ani za sociální kapitál. Smyslem odzbožnění práce, jak by určitě napsal Karel Marx, je učinit s konečnou platností kříž nad prací odcizovanou a dát jí duchovní rozměr.

Vybral jsem obě nosné myšlenky proto, abych na nich dokumentoval, že manifest, ač je zabalen do moderního vědeckého jazyka, ve skutečnosti neobsahuje nápady nijak původní. V zásadě opakuje jen to, co bylo zřejmé už starým sociálním demokratům a křesťanským autorům, co papeži Lvu XIII. pomáhali sepisovat vůbec první katolickou sociální encykliku, Věc novou, Rerum novarum.

Jeden z významných duchovních otců encykliky, současník zde vzpomenutého Karla Marxe, byl jeho vášnivým kritikem. Hádáte správně: Jde o mohučského biskupa Wilhelma von Ketteler, zvaného dělnický biskup.

Když se ti méně radikálnější a po výtce přemýšlivější sociální demokraté rozžehnávali s myšlenkou odstranění soukromého vlastnictví jako údajné příčiny sociální nerovnosti a  odcizené práce, majíce před očima krvavý bolševický teror, vyvolaný právě zavedením diktatury proletariátu, přemýšleli, jak od tohoto zla odcizení lidem práce odpomoci způsobem, dnes bychom řekli, tržně konformním.

Objevili kouzlo družstevnictví. Přišli s myšlenkou participativní ekonomiky. První československá vláda, v níž drtivou převahu měli socialisté, nepojala program socializace země jako ideologickou bublinu. Vykázala se konkrétními kroky. Jeden z nich byl zákon o závodních radách, nařizující podnikatelům, aby svá rozhodnutí konzultovali s radami vzešlými demokratickou cestou z řad zaměstnanců.

Práce podle obou duchovních směrů není a nesmí se stát zbožím, pokud nechce popřít svůj smysl a podstatu. Čtenář encykliky se dočítá, že prací člověk potvrzuje smysl své existence. Připravit člověka o práci je jako jej usmrtit, byť jde „jen“ o smrt sociální. Společnost je povinna postarat se, aby každý člověk měl práci, v níž nalezne sama sebe.

Kolik už takových nosných myšlenek lidstvo po cestě poztrácelo, aby, až se ocitne v ouzkých, si po desítkách, ne-li stovkách let na ně vzpomnělo? Jakmile mu ale otrne, pustí je z hlavy.

Klasik Josef Švejk, byv dotázán spoluvězni v policejní vazbě, jak dlouho potrvá válka, usoudil, protože lidstvo je podle něho o polovinu chytřejší, že pouhých patnáct let. Po více než sto letech mám za to, že můj milý Josef Švejk, a budiž mu to přáno, byl náramný optimista. Soudím, pozoruje nás všechny v toku času, že spíš čím dál víc hloupneme.