Ivan Štern: Stojany k poutání kola určené a hejtman z Kopníku

Parkování kol v Českých Budějovicích. Tento typ stojanu je podle cyklokoordinátora nevhodný
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Parkování kol v Českých Budějovicích. Tento typ stojanu je podle cyklokoordinátora nevhodný

Tak jsem si konečně udělal radost. Ocitl jsem se na Kopnické zemské silnici, neboli Köpenicker Landstrasse, a vydal se za hejtmanem z Kopníku.

Abych pravdu řekl, ten den jsem na Bedřicha Voigta, ševce, dlouholetého mukla a pozdějšího falešného hejtmana zpočátku ani nevzdechl. Natož na pruskou byrokracii, původní vynálezkyni slavné hlavy XXII.

Práci dostaneš, jakmile budeš mít trvalé bydliště. Trvalé bydliště získáš, až budeš pracovat. Z vězení právě propuštěného Voigta to donutilo opět se sklouznout po šikmé ploše. Do uniformy falešného hejtmana. Pořídil si ji u vetešníka a zcizil v ní, pro kopnického starostu pouze převzal do armádní úschovy, radniční pokladnu.

Nicméně vše popořádku. Můj berlínský přítel, u něho jsem nocoval, bydlí v ulici Tunelová. S podnikáním na český způsob nemá ulice pranic společného. V jejím podzemí se tedy nenachází tunel finanční, ale opravdový. Za císaře Viléma se tu do něj nořila tramvaj, aby jím projela pod Sprévou, na svět opět jukla v Treptowě, a dál vyrazila do Kopníku.

Tunelová ulice je poloostrov.  Z jedné strany ji omývají vlny Sprévy a z druhé na něj dorážejí vody jezera Rummelsburgského. V nízkopodlažních novostavbách, obkroužených pečlivě udržovanou zelení, žijí hipsteři. Snad s výjimkou mého přítele.

Ten den, kdy jsem se k vlastnímu překvapení nakonec objevil na zemské Kopnické silnici, jsem původně, sedě na kole, zamýšlel vyrazit pro změnu do vnitřního Berlína ne podél Sprévy, ale po jezerním břehu, až jsem jezero bezmála obkroužil a zjistil, že nejedu do Berlína, ale z Berlína.

Bedřich Voigt v hejtmanské uniformě, nakročený na schodech kopnické radnice a celý z bronzu mě překvapil, jaké je drobné postavy. Švec patrně musel být maličký. Nevešel by se na verpánek. Voigta mám ale spojeného s čahounem nedrobné postavy, s Petrem Nárožným z oné nesmrtelné inscenace v Činoherním klubu, kde mu jedinečným způsobem nahrává Jiří Ciesler v dvojroli policajta a vetešníka.

Prošmejdil jsem všechny kouty okolo radnice, až jsem objevil vchod pro dodavatele. A mám pro vás dobrou zprávu! Bedřich Voigt žije! Stál tu ve vchodu z masa a krve! V uniformě pruského hejtmana. Samozřejmě! Jen ta radniční pokladna tu jaksi chyběla.

Pozdravili jsme se. Poznamenal jsem, zda ten vchod, v němž stojí, není spíš pro odběratele. Zasmáli jsme se mému ostrovtipu a následně srdečně se rozloučili.

V Tunelové ulici, když jsem se vrátil, byly všechny stojany na kolo obsazeny. Připoutal jsem to své k zábradlí. Vyrazil proti mně člověk. Kolo opírat o zábradlí je prý nepatřičné. Poučil mě, že pro tento účel jsou zřízeny zvláštní stojany. Namítl jsem, že jsou plně obsazeny. Nedojalo ho to. Narušuju jeho pruské a nadto úředně stvrzené kruhy. Kolo se jednoduše se zábradlím nerýmuje.

Zaradoval jsem se, že rovnováha byla člověkem poučujícím znovu nastolena. To by tak hrálo, čišelo z něho, aby svět opanovali samí kopničtí hejtmani!