Ivan Štern: Otec a jeho neztrácení vejšky

26. červen 2019

Kdykoliv jsem se s otcem vydal do hor, stačila jen kopcovitá krajina, držel se železného pravidla: Neztrácet vejšku!

Zásadu, když už si se do hor vydrápal, užij si to tam, zbytečně do údolí nespěchej, hledej takovou cestu, abys vejšku neztrácel, si nejspíš přinesl ze skauta.

A tak sotva jsme dolezli na vrcholek hory či kopce a chtěli pokračovat, hledal vždy cestu takovou, abychom si dosaženou vejšku podrželi. Příroda se ale často proti němu spikla. Všechny cesty odsud mu směrovala s kopce. Do hloubi údolí.

Přesto se nedal. Nejprve zkoušel vymyslet, jak cesty ošálit. Ale ošidit blbou cestu, která na vás jen tupě zírá a přihlouple mlčí, by byl i pro potměšilou přírodu oříšek. Přepadal ho smutek, zklamání, někdy se dokonce i rozzlobil. Pitomá příroda, zanadával si, zas ho nutí, aby marnotratně ztrácel nabytou vejšku.

Vyrazil tedy s kopce dolů. Já s ním, šklíbě se mu za zády. Opět jeho zásady, jichž se tak urputně držel, nevyšly. Heč! Všechny cesty přece, když se vydrápete nahoru, vedou dolů! Kdoví, co se ve skautu učilo a co si on sám přibásnil?

Zatímco jsem poskakoval a přeskakoval výmoly v kamenité stezce, otec šel zpříma, aby alespoň postojem a držením těla dal najevo, že je skautu věrný, že ctí zásady a že, ač mu příroda opět nepřeje, on osobně vejšku neztrácí.  

Ne vždy ale příroda od něho dostala šanci zachovat se jako škodolibý patron. Zejména tehdy, když si předem bedlivě prostudoval mapu a určil věren svým zásadám trasu, jak vyzrát na hornatou krajinu, již jsme měli ztéci, a dojít do zvoleného cíle, aniž bychom nutně museli nabytou vejšku ztrácet. Objevil totiž vrstevnici. A tu hroznou cestu, po níž mě pak vlekl, nepřeju ani nejhoršímu nepříteli!

Teprve až když jsem vyrostl z oněch posměvačných telecích let, pochopil jsem, že jeho skautská zásada „neztrácet vejšku“, již mě učil na túrách do hor, platila pro něho jako jedno z klíčových životních pravidel i mimo hory a kopcovité krajiny.

Kdykoli v životě, kdy ho osud nutil vydat se na cestu dolů, vždyť je to tak pohodlné!, všichni přece tak  činí!, odmítl být „všichni“.  On osobně, i kdyby ho s kopce skopávali, jednoduše vejšku neztrácel. Sedě třebas až v suterénu estébácké vyšetřovací vazby v Konviktské ulici v Praze. Ač za zamřížovanými okny mohl nanejvýš spatřit míhající se boty kolemjdoucích, rázujících si to po chodníku, choval se, jakoby právě kráčel po hřebeni velehor.

Estébácký major nebo jiný jemu podobný poskok se mohl upokoušet obludit ho sladkými řečičkami, uprovokovat smyšlenkami, mlčel jak zařezaný. Nebavil se s nimi. Odmítal ztrácet vejšku.

Měl za to, že by nejen mohl ztratit vejšku, dokonce se dopracovat k poraženeckému závěru, že snaha neztrácet vejšku nemusí mít vejšku. A prohrát tak vše, co ho kdysi naučili ve skautu, případně co si k tomu on sám přibásnil.

To jediné totiž pro něho mělo vejšku.

autor: Ivan Štern
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.