Ivan Štern: Otec a jeho neztrácení vejšky

Zásadu, když už si se do hor vydrápal, užij si to tam, zbytečně do údolí nespěchej, hledej takovou cestu, abys vejšku neztrácel, si nejspíš přinesl ze skauta.

Ranní úvaha Ivana Šterna: Poláci, Bohumil Hrabal a chvála strýce Pepina

Polský překladatel Aleksander Kaczorowski má na svém kontě překlady z Haška, Čapka, Kundery a Havla. Nejvíc se ale Poláci zamilovali do jeho překladů Bohumila Hrabala.

A tak sotva jsme dolezli na vrcholek hory či kopce a chtěli pokračovat, hledal vždy cestu takovou, abychom si dosaženou vejšku podrželi. Příroda se ale často proti němu spikla. Všechny cesty odsud mu směrovala s kopce. Do hloubi údolí.

Přesto se nedal. Nejprve zkoušel vymyslet, jak cesty ošálit. Ale ošidit blbou cestu, která na vás jen tupě zírá a přihlouple mlčí, by byl i pro potměšilou přírodu oříšek. Přepadal ho smutek, zklamání, někdy se dokonce i rozzlobil. Pitomá příroda, zanadával si, zas ho nutí, aby marnotratně ztrácel nabytou vejšku.

Vyrazil tedy s kopce dolů. Já s ním, šklíbě se mu za zády. Opět jeho zásady, jichž se tak urputně držel, nevyšly. Heč! Všechny cesty přece, když se vydrápete nahoru, vedou dolů! Kdoví, co se ve skautu učilo a co si on sám přibásnil?

Ranní úvaha Ivana Šterna: Cenzura za války, Bohumír Šmeral a hrabata Stürghk a Tisza

Je tomu bezmála na den sto let, kdy rakouské noviny uveřejnily výtah z řeči poslance Bohumíra Šmerala na zasedání rakouského parlamentu.

Zatímco jsem poskakoval a přeskakoval výmoly v kamenité stezce, otec šel zpříma, aby alespoň postojem a držením těla dal najevo, že je skautu věrný, že ctí zásady a že, ač mu příroda opět nepřeje, on osobně vejšku neztrácí.  

Ne vždy ale příroda od něho dostala šanci zachovat se jako škodolibý patron. Zejména tehdy, když si předem bedlivě prostudoval mapu a určil věren svým zásadám trasu, jak vyzrát na hornatou krajinu, již jsme měli ztéci, a dojít do zvoleného cíle, aniž bychom nutně museli nabytou vejšku ztrácet. Objevil totiž vrstevnici. A tu hroznou cestu, po níž mě pak vlekl, nepřeju ani nejhoršímu nepříteli!

Teprve až když jsem vyrostl z oněch posměvačných telecích let, pochopil jsem, že jeho skautská zásada „neztrácet vejšku“, již mě učil na túrách do hor, platila pro něho jako jedno z klíčových životních pravidel i mimo hory a kopcovité krajiny.

Ranní úvaha Ivana Šterna: Kouzelná moc německých financí a Leninova revoluce

Uplynulo sto let od chvil, kdy zdejší deníky s nadšením psaly o petrohradském bolševickém převratu, sdělujíce svým čtenářům, že snaha nastolit mír po třech letech kruté války přichází nadějeplně tamodsud.

Kdykoli v životě, kdy ho osud nutil vydat se na cestu dolů, vždyť je to tak pohodlné!, všichni přece tak  činí!, odmítl být „všichni“.  On osobně, i kdyby ho s kopce skopávali, jednoduše vejšku neztrácel. Sedě třebas až v suterénu estébácké vyšetřovací vazby v Konviktské ulici v Praze. Ač za zamřížovanými okny mohl nanejvýš spatřit míhající se boty kolemjdoucích, rázujících si to po chodníku, choval se, jakoby právě kráčel po hřebeni velehor.

Estébácký major nebo jiný jemu podobný poskok se mohl upokoušet obludit ho sladkými řečičkami, uprovokovat smyšlenkami, mlčel jak zařezaný. Nebavil se s nimi. Odmítal ztrácet vejšku.

Měl za to, že by nejen mohl ztratit vejšku, dokonce se dopracovat k poraženeckému závěru, že snaha neztrácet vejšku nemusí mít vejšku. A prohrát tak vše, co ho kdysi naučili ve skautu, případně co si k tomu on sám přibásnil.

To jediné totiž pro něho mělo vejšku.