Ranní úvaha Ivana Šterna: Cenzura za války, Bohumír Šmeral a hrabata Stürghk a Tisza

Všechny listy kladly důraz na Šmeralovu argumentaci, proč vzdor době válečné není žádoucí, aby tisk svazovala cenzura. Šmeral sice cenzuru nezpochybňoval, pokud se týkala věcí vojenských. Uváděl ale případy, které s vedením války neměly nic společného a zaváněly úřední šikanou. Byly projevem nesnášenlivosti a chorobné nedůvěřivosti, jimiž se vyznačovala vojensko-byrokratická diktatura, zavedená rakouským předsedou vlády, hrabětem Stürgkhem.

Zanechávala za sebou les šibenic. Věšela údajné velezrádce, zpravidla rakouské občany, kteří se pouze kriticky vyjádřili k nesmyslné a pro Rakousko zničující válce.

Šmeral k dokreslení fantasknosti působení cenzury uvedl několik příkladů z praxe pražského policejního ředitelství. Výbuch smíchu v poslaneckém auditoriu vyvolala zmínka o slovníku zakázaných slov, vydaných c. k. policejním ředitelstvím. Zapovídal, aby turecký vladař byl označován jako sultán. Tentýž výraz se přece užívá k pojmenování psa.

Asociace s nevěřícím psem tureckým byla více než zřejmá. Pražská divadla nesměla uvádět kusy z per německých autorů jen proto, že se v jejich dialozích vyskytl občas francouzský výraz. Šéfredaktorovi německy psaného listu Abend doporučil c. k. cenzurní úřad po tom, co mu vrátil jako netisknutelný článek obecně uznávaného německého spisovatele, neb v něm našel ortografickou chybičku, aby list článek dal napsat někomu, kdo německy umí.

Nebýt cenzury, nedošlo by k osudnému výstřelu doktora Bedřicha Adlera, řekl doslova poslanec Šmeral. Narážel na syna předsedy rakouské sociální demokracie, Viktora Adlera. V předchozím roce, při dobré vůli na nějaký ten den přesně, vyhledal Adler předsedu vlády ve vídeňském hotelu Meissl & Schadn. Hrabě Stürghk sem chodíval na oběd. Přistoupil k němu a bez větších cavyků mu prohnal lebkou tři kulky. Před soudem odmítl jakékoli pokusy nechat se prohlásit za duševně chorého. Ve snaze zachránit mu život o to usiloval Adler otec. Adler syn trval na tom, že Stürghka zastřelil s rozmyslem.

Usoudil, že šlo o hrobaře rakouské demokracie, který bránil tomu, chtěje vyvolat válku, aby se sešel rakouský parlament. Správně odhadl, že rakouský parlament nebude tak vstřícný, jako byl vstřícný v roce 1914 parlament německý. Zavedl tuhou cenzuru. Veškerou moc předal do rukou vojenské byrokracie. Hrůzné líčení dobových poměrů, které nacházíme v Haškově Švejkovi, je jen slabým odvarem syrové skutečnosti.

Soud Adlera odsoudil k smrti. Život mu zachránila smrt císaře Františka Josefa a následná milost císaře Karla.

Podle Šmerala by se bývalo mnohému zabránilo, kdyby tisk měl potřebnou svobodu výrazu a kdyby se parlament mohl scházet již dříve, a ne teprve až za vlády císaře Karla. Fakt, že je země ve válce, ještě přece neznamenalo, že se nesmí například psát o lidech, kteří na obecném nedostatku cizopasí.

Rovněž bezmála na den přesně o rok později válka skončila. Byl poslední říjnový den. Hrabě Tisza, předseda uherské vlády, spoluzodpovědný za válku vedenou Rakousko-Uherskem se procházel v Pešti, v ulici Hermínské. Přistoupili k němu dva maďarští vojáci, dodnes nepoznaní, a bez větších cavyků ho zastřelili.

Nebylo divu. Pojem „norimberské procesy“ byl v obou případech ještě neznámý. Spravedlnost proto vzali do vlastních rukou.