Ivan Štern: Dva instinkty podle Emanuela Rádla

Považovali ho za germanizátora, němčitele. A proto tamější Češi vyvolali konflikt s místními Němci, požadujíce od nich svržení císařových soch. Střet vyvrcholil v Chebu. Chebští Němci oplácejíce Čechy svévolné svržení Josefa, vtrhli do české části radnice, pošlapali prezidentovy obrazy a pak vymlátili okna v české menšinové škole.

Čtěte také

Ivan Štern: Pekařova Bílá hora

Líbit si to nedali pražští Češi a v úterý 16. listopadu se sešli pod svatým Václavem. Chvíli se zde řečnilo, ústrky od Němců si líbit nedáme. Pak shromážděný dav se vydal dolů náměstím, na Příkopy, aby zatočiv do Havířské ulice obsadil Stavovské divadlo. Vedeni hercem Rudolfem Deylem a dalšími hvězdami Národního divadla vyhnali odsud německé osazenstvo, včetně ředitele a prohlásili stánek od nynějška za výlučně český.

Následně rozdováděný dav vymlátil redakce německých listů, Prager Tagblattu v Panské ulici a Bohemie na Anenském náměstí, německé kasino na Příkopech, známe je jako Slovanský dům, synagogu na Vinohradech a do zástavy zabral Nové německé divadlo, známe je jako Státní operu, dokud chebští Němci tamější menšinovou školu znovu nezasklí.

Čtěte také

Ivan Štern: Mateřský jazyk v pojetí Pavla Eisnera

Básník a poslanec Viktor Dyk jásal na stránkách Národních listů, poukazuje na to, že „ulice pražská cítí národně“ a že „byl v ní instinkt spíše než jasné vedení“. Následně se v deníku Čas rozepsal filosof Emanuel Rádl o instinktu, zmíněném Dykem. Ve vzduchu kolovaly instinkty dva. Dykův, národní a Šmeralův, bolševický, tento tak řečeno instinkt lidových mas. Čtenáři objasnil, že jde o blížence, ač se sami vzájemně potírají.

To společné a podstatné je předstíraná víra, že lid, ať už v pojetí národním anebo v pojetí lidové masy, je od přirozenosti moudrý, geniální a po výtce pravdivý a že nepotřebuje jakkoli od elit osvěcovat a poručníkovat, nemluvě o poukazech na osobní zodpovědnost, případně na respekt k zákonům. Pokud tento instinkt vybuchne, pak zásadně spontánně a dává tak na vědomí, že v okolním světě je něco špatně, rozhodně ne na straně lidu, objasňuje Rádl. Chceš-li poznat pravdu, cituje bolševiky, jdi mezi prostý lid.

Když na konci 50. let u nás vyšel román Josefa Škvoreckého Zbabělci, vyvolal pohoršení mezi soudruhy vylíčením květnového povstání českého lidu v roce 1945 v rozporu se soudružským výkladem. Škvorecký měl štěstí. Byl považován za nadějný talent, jehož je třeba jen trochu osvítit. Soudružka spisovatelka Marie Majerová dostala za úkol vzít Škvoreckého do rodného Kladna mezi tamější horníky a hutníky, tedy mezi lid, který o všem zná tu jedinou pravdu. Moc s lidem Majerová u Škvoreckého nepochodila.

Čtěte také

Ivan Štern: Harvardsko-pařížský manifest a Josef Švejk

Dnes bychom řekli, že oba instinkty nezabírají, že nevěříme v genia lidu. Jsme přece mnohem vzdělanější a vládneme značně rozsáhlým poznáním, jež současníkům Rádlovým bylo z valné většiny upřeno. Mám o tom určitou pochybnost.

Vzdělaností ve smyslu kultury ducha, již měl Rádl na mysli, ještě nemusí být ani naše poznání. Věrozvěsti instinktů je mohou, a také tak činí, využívat ve svůj prospěch. Neoliberálové nám kulturní statky, jakým je státní správa anebo sociální stát, líčí jako příživnické instituce. Volají, bouříce se proti daním: „Nechte lidu peníze, co vydělal, sám ví nejlépe, jak je užít!“ Populisté národoveckého ražení zas šermují hodnotami, o něž lid připraví kdekterý přivandrovalec, a tudíž lid v nynější poněkud poučenější genialitě dobře ví, na koho si vyšlápnout.

Emanuel Rádl by se rozhodně na nás vyřádil, stejně jako si došlápl na své méně poučené současníky.