I s čerty bývají žerty

Zatímco čerti se svými honičkami občas i rozesmáli, Mikulášův strach znehybňoval. Byl to strach úplně jiné kategorie, snad podvědomý strach z inkvizitorů a diktátorů (tehdy jsem ještě nevěděl, že „mráz přichází z Kremlu“ a Hitler v Mein Kampfu vůbec nežertuje, jak zpozdile soudili mnozí).

Mikulášovou maskou promlouval ke mně odkudsi shůry horor, zatímco čerti, jakkoli měli v popisu práce strašit, měnili svět i dětský pokoj v rozpohybovanou chaplinovskou grotesku. A bylo to v duchu dávné tradice.

Vyslanci pekla od středověku přes celý novověk až podnes vzbuzují u publika vedle děsu smích, vedle strašení pobavení (ostatně i na kostýmu Harlekýna můžeme identifikovat četné původně čertovské rysy).

Podobně se ďábel chová i na tyátru Goethově. Už v Předehře k Faustovi je to Lustige Person (veselá osoba, hansvurst), která je nezbytná proto, aby se vznešené ideje z uzavřené pracovny Básníka (ve hře Fausta) dostaly mezi lid. Třeba v převrácené, smíchové podobě. Aby se Básníkova pravda „umazala“ životem, a tím se prověřila její nosnost, nebo naopak dutost.

Mefisto není jen pouhým bavičem, je klaunem Fausta. Vždyť sám Hospodin v Goethově nebi přiznává Mefistovi jeho privilegia:

„Ať svobodu tvé kroky mají
Tvůj rod mě nikdy záštím neplnil.
Z těch duchů, kteří popírají
Vždy čtverák (Schalk) nejmíň na obtíž mi byl“.

A následují verše, za něž by byl básník o nějaké to století dřív, dost možná, popohnán na kobereček inkvizice:

„Chuť do díla by mohla doživořit
A člověk zpohodlní, je-li sám
A proto mu druha přidávám
Jenž, dráždě k činnosti, jsa ďáblem musí tvoři.“

A své očistné poslání přiznává vzápětí sám Mefisto, když se představí:

„Té síly díl jsem já
jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“

Což je mimochodem i motto ďáblovy mise ve zbolševizované Moskvě v Bulgakovově Mistru a Markétce, ale o tom až někdy příště.