Hosté

„Jsem emotivní člověk a expresi mám v sobě. Při malování se cítím nejšťastnější, zapomínám na svět a jsem jako svobodné zvíře, které někam běží,“ říká Martin Salajka.

Rád vzpomíná na vysokoškolské hodiny s teoretikem umění a fotografem Václavem Zykmundem, ale taky s Alenou Štěrbovou, která poutavě přednášela o rozhlase.

Když se David Cysař prochází mezi návštěvníky jednoho z divadelních představení, uváděných ve Winternitzově vile, má prý pocit, jako když se prochází mezi předky.

„Když jsme s kamarádem Ondřejem Brodym na AVU začínali, lámali jsme tabu. Teď už to není revoluce, ale spíš evoluce.

„Mívám romantické chvíle v narvané tramvaji mezi I. P. Pavlova a Karlovým náměstím, kdy mě napadají texty, které dodělávám doma.“ přiznává Jáchym Topol.

„Včera jsem si říkala, že jsem asi stará duše, babička v šestatřicetiletém těle. Mám ráda cimbálovku, Valašsko a nářečí, zajímají mě příběhy tamních stařečků a stařenek.

Toužila komentovat pro televizi udílení Oscarů a ten sen se jí před několika lety splnil. Díky nostalgickému dědovi přišla na chuť prvorepublikové kinematografii.

Narodil se v Praze rok po vpádu sovětských vojsk do Československa, vyrůstal v době Husákovy normalizace. Navzdory nesvobodě se začal zajímat o ruský jazyk a literaturu.

Jestli se dá o někom říct, že si v práci hraje, pak je to tanečník, choreograf, jeden z vedoucích tanečního souboru Dekkadancers a rodák z maltského ostrova Štěpán Pechar.

Poslechněte si rozhovor o jeho knize Byli jsme tu vždycky, ale také o profesi, touze učit se od nejlepších i o čekání na dobrý český film s homosexuální a trans tematikou.