Na jevišti mě to nabíjí jako v zásuvce, říká sopranistka Jana Sibera. Thálii dostala za „opravdovou“ Manon, její sen je Madama Butterfly

Role Manon po sopranistce vyžaduje jednak vynikající pěvecký výkon ve výškách i v nižších polohách, ale pak také fyzickou kondici i zkušenosti s rozložením sil – Manon tři a půl hodiny v podstatě nesleze z jeviště – a také velkou škálu hereckého výrazu.

Jana Sibera jako Manon Lescaut v Národním divadle Moravskoslezském|foto:Fotobanka Profimedia

„Režisér Jiří Nekvasil po nás v Národním divadle moravskoslezském, kde jsme operu zkoušeli, chtěl, abychom všechno stoprocentně prožívali. Herecky jsem rostla i díky skvělé alternaci, obě nás to táhlo výš,“ konstatuje na adresu své kolegyně Soni Godarské. Největší problém jí tak dělal jazyk opery, tedy francouzština. „S výslovností nám hodně pomohl dirigent Bruno Ferrandis, celý měsíc a půl zkoušení se nám v Ostravě věnoval. Já francouzsky před tím neuměla a než jsem našla ten správný vokál, měla jsem nervy. Ale francouzština mému hlasu sedí.”

Byla jsem nadšená a pilná

V budoucnu by si Jana Sibera ráda zazpívala například roli Jenůfy, láká ji ale hlavně komplexní hlavní role v opeře Madama Butterfly, v níž ostatně v pěti letech účinkovala na pódiu úplně poprvé v roli potomka hlavních postav. Když pak slyšela zpívat svého otce titulní tenorové role v řadě oper a stala se členkou Kühnova dětského sboru, tušila, že o její dráze operní pěvkyně je rozhodnuto.

Poprask v opeře (Roman Janál, Jana Sibera)|foto:Patrik Borecký

Jana Sibera vystudovala Pražskou konzervatoř, úkoly plnila do druhého dne, zkrátka byla, jak ve Vizitce řekla, chtivá. Jenomže záhy zjistila, že všechno má svůj čas. „Kdyby mi tehdy někdo řekl, že než budu zpívat tahle, uteče pětadvacet let, zblázním se. Nepatřila jsem k žádným velkým talentům, u mě převažovala píle a nadšení. Měla jsem talentovanější spolužačky, ale ty teď na takové úrovni nezpívají. Píle a disciplína jsou zkrátka stejně důležité jako talent,“ konstatuje.

Ve Vizitce mluvila také o svých dalších rolích i předchozí nominaci na Thálii, o tom, zda k hudbě s manželem – pěvcem vedou i své dvě děti, a také o vztahu k písňovému repertoáru a případnému návratu ke koloraturním rolím. „Byla jsem posedlá co nejrychlejším a nejvyšším zpěvem, což je hodně náročné, ale je to skvělá průprava. Když jste zvyklí na virtuozitu, ostatní role vám pak přijdou jednodušší. Tříčárkovaná oktáva mě už ale nebaví. Některé sopranistky v koloraturním oboru zůstanou, umělecký život se jim ale hodně zkrátí.” To by Jana Sibera nerada, při zpěvu a pobytu na pódiu si totiž prý nejlépe odpočine. „Jsem zpěvem posedlá, během covidu mi pódium nesmírně chybělo, a tak jsem doma pořád zpívala. Na jevišti mě to nabíjí jako v zásuvce.“