Chtěla jsem umět zpívat jako Maria Callas. Pěvkyně Eva Randová vzpomíná, jak se z tělocvičny dostala do Metropolitní opery

17. leden 2022

Vystudovala matematiku s tělocvikem a závodně plavala, přesto se nakonec stala světově uznávanou operní pěvkyní. Hostem Daniela Jägera byla ve Vizitce držitelka Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oblasti opery Eva Randová, která začínajícím pěvcům a pěvkyním radí: Nekřičte a naučte se, jak zní piano. Repríza z 23. prosince 2021.

Eva Randová pracovala jako tělocvikářka a učitelka matematiky, kromě toho ale chodila na hodiny zpěvu. Učaroval jí natolik, že se stal jejím celoživotním posláním. Školní učebnu tak postupně vyměnila za divadelní jeviště a koncertní pódia.

Čtěte také

Začínala v roce 1963 v ostravské opeře, kam si ji musel prosadit dirigent Zdeněk Košler, a to proti vůli celé umělecké rady. Tehdy mu říkali: „Pane Košlere, to přece není hlas pro Ostravu.“ A on to potom po letech s nadsázkou komentoval: „Ne, ona nebyla hlas pro Ostravu, ale pro newyorskou Metropolitní operu.“ Tam také tato pěvkyně opakovaně a s úspěchem zpívala. Její hlas ovšem znali i v londýnské Covent Garden, milánské La Scale nebo na festivalech v Salcburku a Bayreuthu.

Opera se nesmí stát důchodovým zabezpečením

„Mým mottem bylo, že něco chci dokázat. A milovala jsem tón Marie Callas,“ říká s odkazem na slavnou řeckou sopranistku. Mít hlas, co zvučí a přitom není tlačený silou, to byla touha Evy Randové. Ačkoliv svůj vlastní hlas měla vykřičený z časté práce v tělocvičně a na stadionu, nevzdala se a po sedmi letech pěveckého tréninku obeslala všechna divadla v Československu s prosbou o předzpívání. Nakonec to vyšlo právě v Ostravě. „Během šesti týdnů jsem se bez jakékoliv zkušenosti práce s orchestrem – prostě tělocvikářka a matikářka na jevišti – naučila roli princezny Eboli z opery Don Carlos od Giuseppa Verdiho.“ Pro její další směřování to byla role klíčová.

Čtěte také

Ve Vizitce mluvila také o okolnostech odchodu z Opery Národního divadla, o tom, jak se dostala k angažmá ve Stuttgartu, kterému zůstala věrná až do důchodu, a proč je jí bližší londýnská scéna než ta newyorská. Popsala také setkání se slavným dirigentem Herbertem von Karajanem, což pro ni v jeden moment byla velká zkouška schopnosti zachovat klid, a vysvětlila výhody stálého angažmá. Ukazují se i dnes, v době covidové. „Kdo nemá angažmá, žije z úspor,“ konstatuje.

Své ekonomické znalosti Eva Randová využila také coby ředitelka Národní opery Praha, již vedla čtyři roky, a zkušenosti z působení doma i ve světě shrnuje do několika vět. „Problém v Čechách je, že se tady drží místo starším pěvcům. Mladí nemají možnost – tak, jak jsem ji měla já – nastudovat si repertoár a ukázat, co v nich je. Přeci by jim mohli v krajním případě za dva roky poděkovat a dát šanci někomu dalšímu. Nejsem zkrátka pro to, aby pěvci měli angažmá na celý život. Opera se nesmí stát důchodovým zabezpečením.“

Spustit audio

Související