Zavřu oči a nechám působit hudbu. Obraz, který se mi vynoří, chci zprostředkovat divákům, říká operní režisér Jiří Heřman

Stál zrovna u moře na německé Rujáně, když mu v kapse zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno dirigenta Jakuba Hrůši. „Zeptal se mě, co bych řekl spojení Janáčkovy opery Z mrtvého domu a kantáty Glagolská mše,“ vzpomíná Jiří Heřman.

Čtěte také

Nádech věčnosti? Soňa Červená v oratoriu k poctě svaté Ludmily završila svou koncertní kariéru

Ten nápad jej okamžitě zaujal. „Když jsem o opeře začínal přemýšlet, víc mě zajímaly spíš písně, kantáty, oratoria. Přemýšlel jsem, jak by se daly scénicky provést,“ vysvětluje. Propojení Janáčkovy poslední opery napsané na motivy Dostojevského románu z roku 1862, zasazeného do sibiřské věznice, a kantáty, již skladatel dokončil dva roky před svou smrtí, bude zahajovacím opusem letošního ročníku zmiňovaného festivalu.

Nic nepřidat ani neubrat

Na celkovém tvaru pracoval tandem Heřman – Hrůša zhruba čtyři roky a společnou linku obou děl tvoří naděje a ženský element. Objevuje se jak mezi drsnými momenty opery, tak v Glagolské mši, jejíž vyznění ovlivnil i vztah Janáčka k osudové ženě Kamile Stösslové.

Čtěte také

Nové trendy i české premiéry. Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka letos nabízí 30 projektů

„Vizuální koncepci většinou tvořím tak, že hudbu poslouchám se zavřenýma očima a nechám ji na sebe působit. Vždycky se mi pak vynoří obraz, který chci divákům zprostředkovat,“ vysvětluje, přičemž o inscenačním klíči mluvil detailně. Zmíněnou kombinaci Jiří Heřman považuje za svého druhu experiment. „Z mrtvého domu je nesmírně silná opera, ale sdělení se v ní občas ztrácelo, protože Janáček ji napsal jako tři monology. Přednést operu divákovi tak, aby rozuměl, co zpěváci zpívají, aby měl možnost přenést se do prostředí věznice, pro mě byla velká výzva.“

Leoše Janáčka si pro sebe Jiří Heřman objevil ještě v dobách svého plzeňského angažmá, kde coby operní režisér začínal. „Zasáhla mě Jenůfa, ale k té hudbě jsem si dlouho hledal cestu, mám k ní velký respekt. Je v ní všechno, musíte si dávat pozor, abyste k ní jako režisér nic nepřidal ani nic neubral.“ Na první vlastní inscenaci si tak troufl až roku 2018, kdy v Brně úspěšně režíroval Příhody Lišky Bystroušky.