Zničená krajina je zrcadlem člověka. Zajímá mě, čeho všeho je schopen, říká fotograf severních Čech Ibra Ibrahimovič
Ibra Ibrahimovič má z otcovy strany kosovsko-albánské kořeny, po mamince je pak Severočech – narodil se na konci 60. let nedaleko Litvínova. Na stojní průmyslovku jezdil z Litvínova tramvají do Mostu, ovšem už ve třinácti se rozhodl, že živit se bude fotografováním. Odmítl jít na vysokou školu a hned po maturitě si půjčil na nový fotoaparát. Do Vizitky jej Ondřej Cihlář pozval v souvislosti s vydáním objemné tematické knihy Střepy severních Čech.
Podzimní mlhy bývaly na Mostecku tak husté a špinavé, že malý Ibra své spolužáky rozeznával jen po hlase. „Nedalo se tam dýchat, všichni jsme kašlali a na silnici nás vedla bílá čára. Jako dítě jsem tu těžkost ovšem vnímal jako něco normálního. Na to, že věci tu jsou jinak, jsem přišel až po návratu z vojny. Jako bych se vrátil do katastrofického scénáře,“ vypráví. Proč po vojně nezůstal v jiném městě? „Chtěl jsem začít fotit a v Litvínově jsem měl zázemí. Mým krédem bylo udělat knihu o severních Čechách a tím jim vrátit energii, kterou jsem od nich dostal. Pak jsem chtěl zmizet, ale kvůli fotografování Libkovic jsem zůstal o dost déle,“ zastavuje se Ibrahimovič u jednoho ze svých zásadních fotografických cyklů. Na severu Čech je doma dodnes.
Jako profi fotograf i ve filmu
Sérii snímků z obce Libkovice, která v první polovině 90. let doslova padla v boji proti těžbě uhlí, vystavil pod názvem Libkovice – svědectví severu v pražském Topičově salonu. „Tehdy se hodně mluvilo o ekologických otázkách, takže výstava vzbudila velký ohlas,“ konstatuje. Libkovice ovšem nejsou jediným zničeným místem, na které pan Ibrahimovič namířil své objektivy. Dokladem toho je mimo jiné nedávno vydaná kniha Střepy severních Čech, na níž pracoval mnoho let. „Krajina destrukce je pro mě zajímavá tím, že odhaluje člověka, který onu krajinu obývá. Je zrcadlem toho, čeho je člověk schopen,“ přemítá.
Důležitým momentem ve fotografické kariéře Ibry Ibrahimoviče bylo setkání s ekologickou neziskovou organizací Zelený dům, s níž coby fotograf před i po odchodu na volnou nohu spolupracoval. Cenu Czech Press Photo pak v roce 2003 získal za snímek s názvem „Jan Rajter s malým Vašíkem na pastvině v Mrzlicích“ z výstavy „Příběh sedláka Rajtera – od kolektivizace ke globalizaci.“ O místy jen těžko uvěřitelné story okolo focení Rajterova hospodářství mluvil ve Vizitce detailně, stejně jako o specifiku fotografování pro film, o zážitcích z natáčení „pouštního“ snímku Tobruk anebo o roli profesionálního komparzisty ovládajícího všechny typy fotoaparátů. Takto si zahrál například v pět let starém snímku Borg/McEnroe, který se částečně natáčel v Praze.
Související
-
Stěžovat si stojí spoustu energie, sebelítost vyřadí člověka ze života, říká fotograf Tono Stano
Tono Stano se řídí pravidlem „identifikovat zlo a nezdržovat se blbostmi.“ Inspiruje se situací tady a teď, tak vznikla i jeho aktuální výstavna v pražské Trafačce.
-
Lidi řvali, čepice lítaly, já stál na sedačce a fotil Havla, popisuje Jaroslav Kučera
„Je spousta fotografů, kteří stojí takříkajíc za bukem, fotí kompozici a s lidmi se neseznamují. Já když mám možnost, žvaním s nimi půl dne,“ říká fotograf Jaroslav Kučera.
-
Od začátku mi bylo jasné, že obraz půjde stranou. Zajímá mě, co je za ním, říká fotograf Jiří Šigut
„Hodně lidí si myslelo, že to, jak fotím, nemůžu myslet vážně, mně šlo o záznam plynutí času. Obrazem jsem se rozptylovat nechtěl.“ Parketou Jiřího Šiguta je minimalismus.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
