Bohdan Holomíček: Pro jistotu si fotím každého, koho potkám. Co kdyby z něj jednou byl prezident
Má rád snímky lidí, kterým je vidět do tváře, přičemž sám fotí hodně, pořád a posledních dvacet let na digitální fotoaparát. Dobrou fotku pozná podle citu, cení si setkání s Josefem Sudkem a svou neposednost si prý v sobě nese coby odkaz dvou starších bratrů. Hostem Markéty Kaňkové byl ve Vizitce dokumentární fotograf Bohdan Holomíček.
První fotku pořídil Bohdan Holomíček ve třinácti letech u vánočního stromku a od té doby fotí. Všechno a radostně. Na rozhovor ve Vizitce přišel v půl desáté ráno a v té době displej jeho digitálního foťáku ukazoval už 150 snímků. „Že fotím hodně? Fotograf musí stále cvičit, stejně jako virtuos cvičí na nástroj. Já se navíc rád dívám. Kouknu a vidím, co je hezké,“ usmívá se. Ačkoliv pozici mezi nejlepšími dokumentárními fotografy získal Bohdan Holomíček coby bravurní autor analogových snímků, už téměř dvacet let fotí na digitál. Dlouho se mu bránil, výroba klasických fotek ho ale začínala finančně i fyzicky zmáhat. Když mu pak kamarádi přinesli malý foťák Sony a on na něj v nouzi cvaknul kvalitní fotografie pro jednu divadelní zakázku, bylo rozhodnuto. „Jsem rád, že jsem se toho dožil,“ konstatuje na vrub této technologické změny.
Sláva kancelářskému papíru
O divadle, které začal fotit roku 1983, i dlouhodobé spolupráci s režisérem Janem Nebeským mluvil ve Vizitce detailně, stejně jako o cestě z rodné ukrajinské obce Senkevyčivka vlakem do krkonošské vsi Mladé Buky, kde jako kluk rád chytal v řece pstruhy. „Je to obyčejná vesnice po odsunutých Němcích. Končily tam koleje, vlak dál nejel. Vystoupili jsme se dvěma kravičkami a pytlem mouky, já měl na sobě válenky a kožich,“ vzpomíná na dobu, kdy mu byly čtyři roky. „Narodil jsem se jako třetí syn, oba mí bratři zemřeli jako nemluvňata. Psycholog mi vysvětlil, že nesu jejich osudy, a proto jsem tak neposedný.“
Čtěte také
I fotografická neposednost byla tématem rozhovoru. Bohdan Holomíček popisoval metody, jakými pracuje při přípravách výstav: například pro přehlídku v pražské galerii Art in Box přetiskl fotky na kancelářský papír, zavařil je do fólií a pověsil na hřebíčky. Návštěvníci pak mohli obrázky porůznu přehazovat. Jako o vrcholné ovšem mluví o šest let staré výstavě v Centru současného umění DOX, kde si to spolu s Tomkim Němcem „vyřídili“ s prezidentem Václavem Havlem, manželkou Olgou a jejich blízkými přáteli a spolupracovníky, mezi které ostatně oba fotografové roky také patřili. „Václava jsem ale fotil jako kohokoliv dalšího,“ poznamenává pan Holomíček. „Takže teď si pro jistotu fotím každého, koho potkám. Co kdyby z něj byl prezident.“
Související
-
Můj odpor k režimu má zárodek v dětství. Fotkou jsem se chtěl vůči systému vymezit, říká Tomki Němec
Dokumentární fotograf Tomki Němec dlouhodobě zachycuje lidskoprávní tematiku, lidi a život na ulicích či v dětských domovech.
-
Důvěra je při fotografování zásadní. Pomáhá, když foceným lidem snímky dám, říká Karel Cudlín
Foťákem zaznamenával Karel Cudlín i atmosféru ovlivněnou koronavirovou pandemií, a to hlavně na periferii. „Zajímala mě hlavně ta prázdnota spojená se situací,“ řekl.
-
Klidně čekat a být soustředěný. Tím se při focení řídím všude na světě, říká Jindřich Štreit
Jindřich Štreit je fotograf, jenž se věnoval černobílé fotografii. „V poslední době fotím barevně, protože si myslím, že barva je současná. A já chci dělat současné fotky,“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
