Pro rodinu Havlových byl Bohdan Holomíček přítel, který navíc fotografuje

9. listopad 2016

S Václavem a Olgou Havlovými se Bohdan Holomíček seznámil už v roce 1974. Od té doby se stal dokumentátorem společenských a kulturních událostí nejen na jejich venkovském sídle Hrádečku v Podkrkonoší. Jeho snímky jsou nyní součástí výstavy Havel v Centru současného umění Dox v Praze.

„Zajímám se o všechny lidi,“ odpovídá Bohdan Holomíček na otázku, co ho zaujalo právě na osobnosti Václava Havla, „a protože jsem nevěděl, kdo to je, ani že píše, tak jsem na to takhle nemyslel. Člověk se zajímal o to všechno, co se kolem něj děje normálně, tak to bylo příjemné zpestření.“ Své pobývání ve společnosti osobností neoficiální kultury hodnotí Bohdan Holomíček: „Měl jsem dost velký předstih, že jsem u toho byl a velké štěstí. Já si toho dnes i tenkrát hrozně vážím. Ono to tak přirozeně vyplynulo samo, ale, bohužel, mně je líto, že jsem toho nestihl víc.“

Setkání spisovatelů na Hrádečku, 1975

Reportáž nebo aranžmá?„Já už jsem starej mazák, takže využívám situaci, jak se rozvine,“ objasňuje fotograf svůj přístup k objektům a lidem. „Ale musí to být vždycky s citem, abych narušil a nevadil. Ale na druhou stranu, jak už je člověk starší, když vidí, že se to nějak vleče, tak to prostě je potřeba akcelerovat. Ta technologie je prakticky pro mě stejná, jenom se vyměňují aktéři a prostředí.“ Na výstavě Havel jsou stovky fotografií Bohdana Holomíčka. Jejich výběr popisuje fotograf jako tvůrčí boj a rozhodování mezi tím, co se hodí a co je třeba vyřadit: „Ale to patří k tomu, že ten tvůrčí boj, kterých my zase tak moc nemáme, tak aspoň bojujem tadyhle na tom malým písečku.“

Bohdan Holomíček si přál, aby se na stěnách Dox objevilo 1000 jeho fotografií, ale na otázku, co nefotografoval, čemu se vyhýbal, ochotně odpovídá: „Já nemám rád takové ty hezké fotky, a také ne kompromitující fotky, to už vůbec.“ Možné i proto byl otcem Václava Havla „povýšen“ na „rodinného fotografa“: „Ano, to je pravda, ještě mám schovaný krásný dopis, kde mi píše, že je to štěstí a že má radost z toho, že ho fotím vždycky s krásnými ženami a že pookřeje. On se taky hrozně rád nechával fotit a pozoroval mne, prostě bylo to strašně laskavé. A mě velmi překvapilo, když Václav byl zavřený, jak on to nesl tak úplně normálně, jako by v pohodě, prakticky.“

Spustit audio