Festival, který si říká o kritiku. Nejsilnější filmy a trendy 23. dokumentárního festivalu Ji.hlava

Festival dokumentárních filmů Ji.hlava, zahájení
Festival dokumentárních filmů Ji.hlava, zahájení

Festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos osciloval mezi svědectvím, kritikou a podtrhovanou společenskou agendou.

Na jihlavském festivalu si organizátor jedné české kulturní (nefilmové) akce posteskl, že na své aktivity nemají žádnou kritickou reflexi a odezvu znalou oboru. Že nikoho takového „ani nemohou sehnat“. Zaznělo to právě okolností na festivalu, který letos zavedl cenu pro studentské práce o dokumentárním filmu. Na festivalu, který stojí za periodikem Dok.revue a který každoročně pořádá seminář o médiích a dokumentu, aby psaní o svém žánru povzbudil a kultivoval. Vnímám navíc stesk po chybějící odborné reflexi i v kontextu workshopů typu Go!Critic, které pořádají festivaly v Česku i zahraničí, a dalších a dalších aktivit.

Slavnostní zakončení MFDF Jihlava 2019.

Zatímco marketingové materiály a „zvací“, informativní psaní o akci předem si festivaly dokážou zajistit nebo zaplatit, kritickou reflexi ne. A (hlavní, mainstreamová) média se jí věnují čím dál míň. Kulturním akcím (především těm menším) tím pádem začala kritika už před časem chybět. Říkají si o ni stále hlasitěji, i když vědí, že jim může být na první čtení často nepříjemná, je-li namířená na ně. A jsou vděčná za každého bloggera, který si dá tu námahu a hlubší, specializovanou reflexi v mainstreamových médiích supluje. Možná i vlivem této úvodní úvahy je tento text doprovázející záznam dokumentárního jihlavského speciálu pořadu Reflexe poněkud delší…

Festival dokumentárních filmů Ji.hlava

České radosti a strasti

Národní soutěž Česká radost se letos poprvé otevřela tvůrcům, kteří nemají český původ. Dva z nich se nakonec dočkali ocenění, přičemž film Sólo, citlivý, vrstevnatý portrét argentinského klavírního virtuóza Martína Perina celou sekci ovládl. Zaslouženě. Spíše jen shodou okolností diváckou cenu získal – zcela jinak laděný – film Postiženi muzikou, tedy také dílo na téma život s handicapem. Postiženi muzikou sleduje členy kapely The Tap Tap. Vtipný a dynamický observační film, který si vytkl za cíl přenést energii členů kapely na diváky a vyhýbat se v souladu se slovy členů kapely „pozitivnímu pornu“, založenému na soucitu, ohledech a přílišné korektnosti. Do značné míry se mu to daří, divácká odezva byla skutečně vřelá. Mnoho další projektů působilo poněkud nedovyvinutým, a tedy někdy až zavádějícím dojmem, což se týká filmů jako Viva video, video viva o počátcích českého videoartu a snímku Hovory o nevěře ale i Ztraceného břehu, který se dočkal Zvláštního uznání poroty a portrétuje lidi od Novomlýnských nádrží. Jsou to „periferní bytosti“, kterým uniká tempo dnešní doby, jejich pohledem dozajista nepřátelské, příliš rychlé a chladně pragmatické.

Martín Períno, hlavní protagonista filmu Sólo

Festival pokračuje ve zpřísněné premiérové politice, přičemž divákům bez zákulisních informací nemůže být úplně zřejmé, proč Ji.hlava nepromítá citlivou synovsko-otcovskou road-movie Dálava Martina Marečka (který měl premiéru na festivalu v Karlových Varech), ale uvádí nápaditý dokument o experimentálních hudebnících The Sound Is Innocent, film, který měl už za sebou uvedení na festivalu Lunchmeat, Moravském podzimu, Dokumentárním pondělí a další předpremiérové projekce, takže jeho následné oficiální premiérové datum 4. října je spíše symbolické.

Šestihodinová klauniáda

Šestihodinový pobyt v hlavě Karla Vachka, nazvaný Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie, shrnuje řadu autorových celoživotních témat i jeho klaunskou metodu mezi osudem a vnitřním smíchem. V Ji.hlavě byl prezentován jako Zvláštní uvedení. Dá se považovat za kompendium jeho tvorby, je zábavný i iritující a podnětně provokující nečekanými souvislostmi. Představuje i limity jeho díla, například Karel Vachek z filmu paradoxně vychází jako člověk, kdo není příliš schopen diskuse. Jednou kvůli jazykovým bariérám, jindy kvůli tomu, že oponenty nenechá vůbec domluvit, nebo z diskuse odchází. Jindy je úplně vytěsní mimo obraz. Mnoho lidí zve je před kameru a nechává mluvit, vlastně je cituje. Ale protinázory, debatu s protistranou moc nestrpí. Pro zahraniční publikum obávám se zcela nepochopitelné ani s přesnější představou o československé minulosti a české přítomnosti…

23. MFDF Ji.hlava

Skryté Souhvězdí… emocí

Některé z nejlepších světových dokumentů v Jihlavě se promítaly v sekci Souhvězdí. Má charakter výběrové sekce výrazných filmů ze světových festivalů, jako jsou Horizonty na karlovarském festivalu a festival zavedl právě letos. Většina diváků to ani nezaznamenala a festival ji, pravděpodobně kvůli tomu, aby nezastínil premiérovou soutěžní sekci Opus bonum, ani nijak nepropagoval. Jiné byly součástí sekce Svědectví, která mimochodem rozšiřuje už tak přemrštěný počet jihlavských soutěžních sekcí a tímpádem udílených cen. Festival rozdal společně se svými partnery 6 cen už na zahájení, dalších 25 jich letos rozdal na zakončení, a to ještě nepočítáme ocenění pro festivalové plakáty.

Země medu (r. Ljubomir Stefanov, Tamara Kotevska) je vytříbeně nasnímaný, v mnoha momentech jistě inscenovaný (nebo s protagonisty dobře předem domluvený) film o tradici a vztahu k životnímu prostředí. Ztělesněná je bezdětnou včelařkou v severní Makedonii, osamělou v místě, kde žije, i jazykově, starající se o svou nemocnou matku a udržující starobylou péči o včely v tradiční podobě. Je to krásný (snad až příliš krásný?) film, který ji postupně konfrontuje s rodinou, která na letní sezonu přichází do její jinak vylidněné vesnice, s úplně jinými metodami. Konec Země medu je otevřený nicméně i hořký.

Z dokumentu Nedoknutelný

Zatímco Dokument Nedoknutelný (r.  Ursula Macfarlane) o Harveym Weinsteinovi jasně pojmenovává drive a dostředivou sílu mogulovy osobnosti, které evidentně čelili spolupracovníci a hlavně jeho oběti jeho sexuálního obtěžování. Ty mají hlavní v dokumentu slovo. Film dál využívá spíš nadměrného množství ilustračních záběrů a hudby dodávající do ilustračními materiály částečně odcizeného obrazu další emoce. Weinsteina nakonec zastínil snímek XY Chelsea (r. Tim Travers Hawkins), portrét Chelsea Manningové, trasgender vojačky, která na WikiLeaks zveřejnila 750.000 utajených amerických dokumentů o válce v Iráku a film přináší její skvěle nasnímaný, nelineární portrét v čase klíčových událostí od uvěznění přes kandidaturu do senátu až po až po další uvěznění. Film umožňuje se na hlavní protagonistku dívat jako na psychicky nevyrovnanou osobu i jako na silnou hrdinku, čelící tlaku, který by byl enormní, i kdyby pocházela z vyrovnané kompletní rodiny a neprošla po svém „aktu svědomí“ změnou genderu a mužským vězením už jako žena.

Nakonec u mě ale ze světových dokumentů, viděných v Jihlavě, nejvíc bodoval Dramatický film (r.  Eric Baudelaire), natočený se žáky základní školy v St. Denis a přibližující jejich bohatý život, vnitřní svět i vnímání společenský rozporů kolem nich v průběhu několika let dospívání. Velice komplexní a navíc „feel good“ nadějeplná podívaná. Nakonec všechny filmy spojuje, že u svých charismatických postav a (podstatných) témat dokázaly vzbudit výraznou emoci. To je nakonec i případ Jeskyně, filmu Ferase Fayyada o podzemní nemocnici v Sýrii. Film, který se svým otřesným svědectvím o lékařích na hraně možná příliš tlačí na pilu, ale zároveň bez varování obsahuje scény člověkem natolik otřásající, že mu nelze čelit cynicky.

Letošní Ji.hlava se tedy pohybovala mezi záběry z chemického útoku na nemocnici plnou dětí přes rekonstrukce a investigaci minulosti a až po hry.  Uvedené filmy, pro které nedává smysl hledat společného jmenovatele, pak mezi svědectvím, kritikou a podtrhovanou společenskou agendou.

Spustit audio

Související