Divadlo jako veřejná instituce. Debata nad společenskou rolí divadla v Polsku a Česku

Inscenace Mein Kampf na festivalu PALM OFF
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Inscenace Mein Kampf na festivalu PALM OFF
0:00
/
0:00

V posledním letošním díle pořadu Reflexe: Divadlo!, se Ondřej Škrabal se svými hosty blíže zaměřil na srovnání polského a českého prostředí, potažmo vymezení společenské role divadla v obou zemích. Společně je zajímalo, jak veřejnost vnímá divadelní instituci – a naopak: jak jde divadlo veřejnosti svou komunikací naproti. V diskuzi zaznělo také jednotlivé příklady, jak některá divadla svou společenskou roli definují nebo politické limity takových divadelních aktivit.

Divadlo jako veřejná instituce je téma, které není možné ani ve formátu divadelních Reflexí obsáhnout celé. Proto si tento díl dal za cíl diskuzi nad rozdíly v pozici divadla v polské a české společnosti. Debatovali spolu režisérka a dramaturgyně Magda Jiřička Stojowska, dramaturg (mimo jiné festivalu Palm Off) a teatrolog Jan Jiřík a divadelní teoretik a pedagog Martin Bernátek.

Magda Jiřička Stojowska a Jan Jiřík

Divadlo jako veřejná kulturní instituce může mít různé funkce. Co všechno by taková instituce měla zaštiťovat (kromě publikační činnosti, debat apod.) hned na začátku diskuze shrnul Martin Bernátek: „Podstatné je divadlo pochopit jako kulturní veřejnou instituci ve dvou ohledech: zaprvé je to ambice divadla být místem setkání, vytvářet prostor pro dialog: pro konfrontaci i pro debatu určité komunity, obvykle městské. A za druhé je to nějaký estetický program korespondující s tou ambicí kulturně-společenskou a související s konkrétní uměleckou produkcí, která má ambici vytvořit prostor pro společné uvažování o světě a jeho problémech právě prostřednictvím uměleckých postupů. Ten společný jmenovatel je kritické myšlení o světě, o tom, čím jsme... Dnes je tento prostor radikálně otevřený všem nenormativním identitám.“

Inscenace Mein Kampf na festivalu PALM OFF

Magda Jiřička Stojowska pak doplňuje: „Určitě je zajímavé ptát se, jakým způsob divadlo veřejný dialog vede. Jestli právě otevírá prostor pro širokou veřejnost, nebo je to divadlo, které přebírá nějaké jiné strategické záměry, které přicházejí z venku, čímž ten dialog může ztrácet na autenticitě. (...) Divadlo dnes může vést dialog s veřejností skrze propojení se s lokálními organizacemi nebo komunitami. Myslím, že součástí veřejného dialogu je auto-kritické působení divadla jako instituce.“ Jako příklad je možné podle Magdy Jiřička Stojowské možné zmínit varšavský Teatr Powszechny.

Auto-kritičnost jako cesta k celkovému kritickému nastavení divadla a zpochybňování nastavených společenských norem se pak stala středem celé debaty. Jan Jiřík v její druhé polovině doplňuje také systémové aspekty nejen českého prostředí: „Chybí nám tady zákon o divadle jako veřejnoprávní instituci. V devadesátých letech se vykuchal divadelní zákon z roku 1948 a od té doby žijeme v takovém vakuu. V divadle se to zatím tolik neprojevuje, ale viděli jsme v letošním roce zásah ministra kultury proti galeriím...“ Podle Jana Jiříka by zakotvení veřejné kulturní instituce v zákoně znamenalo, že takový systém by byl méně náchylný k osobním preferencím politiků, kteří zrovna zastávají klíčové funkce. Tento problém ovšem podle Jan Jiříka není vyřešený ani v Polsku.

Celá debata o divadle jako veřejné instituci je doplněný dvěma ukázkami z antologie polské divadelní teorie. Uslyšíte tak úryvy z knihy „Divadlo v průsečíku reflexe“ nedávno zesnulého editora Jana Roubala, kterou v roce 2018 vydal Institut umění – Divadelní ústav. Kniha si v souladu s naším tématem dala za cíl „vybrat texty dvaceti autorů, kteří se snaží přiblížit symptomatické teoretické přístupy k divadlu jako svébytnému umění, ale i k jeho širším sociokulturním a kulturně antropologickým kontextům.“