Magdalena Jiřička Stojowská: Zajímá mě narušování toho, co vnímáme jako reálné

13. září 2018
Magda Jiřička Stojowská

Jako dramaturgyně začínala Magdalena Jiřička Stojowská ve Starém Teatru v Krakově. Do Prahy přišla před deseti lety a věnuje se dokumentárnímu divadlu, sousedskému divadlu, divadlu se seniory nebo divadelně-výtvarným kurzům pro děti.

Magdalena Stojowská spoluzaložila na pražském Břevnově komunitní centrum Nesedím sousedím a věnuje se oživování veřejného prostoru.

„Jsou to místa, kde se cítím dobře a pro která bych chtěla něco udělat. Poslední divadelní produkce byly zaměřeny na děti z Prahy 6 – ale nikdy to nebyly uzavřené akce.“ Magdalena Stojowská usiluje o rozvoj komunitního života, místní pospolitosti a sousedské solidarity.

Hraju pro lidi, kteří mě znají. Místa mohou ožít.

Loni a předloni se dvěma projekty pokusila oživit opuštěné nádraží Bubeneč (Všechno, na co jsem zkoušel zapomenout) a tramvajovou smyčku Královka (Rychleji, výše, mocněji). A letos v květnu měla v břevnovském komunitním centru premiéru inscenace Jiný vesmír. S dramaturgyní Terezou Marečkovou se touto dokumentární inscenací pokusily narušit bariéry mezi mladými a starými lidmi. „Paměť má velmi specifické stezky a nikdy nevíme, která je ,dokumentární‘ a která je jen ,představou‘: ve finále pak není rozpoznatelné, která z těch ,realit‘ se bude dít.“

V Krakově Magdalena Jiřička Stojowská spolupracovala třeba s režisérem Krystianem Lupou. V jakém stavu je současné polské divadlo? „V kultuře obecně se prosazuje centrální řízení kultury a cenzura podle katolicko-pravicového klíče, což je velmi nebezpečné.“

Politické divadlo pracuje s bolestnými tématy.

Polští politici se prý začali zajímat o Staré divadlo v Krakově proto, že se jedná o jedno z nejdůležitějších míst pro zahraniční režiséry – a pro experiment. „Ale problémy nenastaly jen v Krakově. Podobně to potkalo i varšavský Teatr Dramaticzny, kde byly spojeny tři scény a byl nahrazen ředitel. A taky Teatr Polski ve Vratislavi, ve kterém za Krzysztofa Mieszkowského pracovali nejdůležitější režiséři, jako jsou Krystian Lupa, Maja Klecewská, Michał Zadara, Michał Borcuch, Iga Gańczarczyková nebo Jan Klata...“

Český divák se nepobouří se tak snadno jako polský divák.

Magdalena Stojowská vnímá diváka jako někoho, kdo má být provokován k zamyšlení a zaujetí stanoviska, ale zároveň kdo chce být překvapován. Čím lze tedy překvapit polského a čím vyprovokovat českého diváka? „Český divák je možná víc zvyklý na to, že divadlo je vtipné až drsné, a polský divák se víc bojí situací, kde by měl divadlo prožít.“