Deštná Madona

5. březen 2015

Ranní úvaha

V časech spíše ekonomických zázraků a krizí, se skutečným zázrakem nikdo nepočítá. To ovšem neznamená, že zázraky neexistují a že můžeme všechna zázračná zjevení, v minulosti stejně jako v současnosti, pokládat za podvody či mámení smyslů. Přesto velká množství lidí, čísla jsou často až neuvěřitelná, stále putuje na posvátná místa a očekává zázrak. Patrně je jedno, jestli putují do Jeruzaléma, Mekky, Medžugorje, Sarnáthu nebo na Svatou horu u Příbrami. Setkání se zázrakem, ale i s místem, kde se zázrak udál, může člověka zcela změnit, oživit energie, o kterých netuší, že je má.

Zajímavě tento stav definoval Eliade při jiné příležitosti: „Toto setkání vytváří v životě člověka zlom, který mu odkrývá – či mu odhaluje jasněji než dříve – duchovní svět, posvátno, svobodu, zkrátka život jako Božské dílo či svět posvěcený přítomností Boží“.

Právě to si mohli a mohou poutníci uvědomovat při návštěvě kostela Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici, který byl součástí proboštství plaských cisterciáků. Poutní kostel měl svou zázračnou mariánskou sochu, patrně od doby svého založení, ale ta dochovaná je až z roku 1510. Jedná se spíše o sousoší, zachycující okamžik, kdy anděl zvěstuje dívce Marii, že byla vyvolena mezi ženami, aby porodila Spasitele světa. Klečící pozdně gotická Marie se tváří velice vážně, soustředěně, ale zároveň je lidsky křehká, jemná, panenská.

Traduje se, že milostná socha měla od počátku schopnost zázračně uzdravovat. Jako kdyby se soustředila na zdejší opaty. Tím prvním byl opat Jakub, jemuž bylo zázrakem vráceno zdraví a jenž pro milostnou sochu rozšířil kostel sv. Jakuba. Později byl zcela zdraven opat Jakub Vrchota z Rosewertu, plastika pomohla i opatu Trojerovi, kterému vrátila zrak, a konečně i slavnému opatovi Eugenu Tyttlovi. Ten za své uzdravení poděkoval skutečně velkoryse. Zadal svému architektovi, a patrně i příteli Janu Blažeji Santinimu projekt nové svatyně. Měl to být důstojný svatostánek pro milostnou sochu, která ho uzdravila. Tak vznikla jedna z nejkrásnějších Santiniho staveb v západních Čechách.

Místní farní kronika zaznamenává osmdesát tři zázračných uzdravení, nejen opatů či kněží. Jedna chromá poutnice se tu uzdravila a odešla bez berlí, němé dítě před sochou začalo mluvit, milostná socha také odvrátila mor v Radnicích. Při suchu se konala k soše procesí a Matka Boží většinou vyslyšelo, proto se jí říkalo Deštná.

Po zániku poutního místa na počátku 19. století byla milostná socha přenesena do Kralovic, kde je dodnes. Jakýmsi podivným řízením kostel pustnul a na počátku 20. století se dokonce zřítila velkolepá Santiniho kupole. Milostná socha se již nevrátila, ale místo bylo v poslední době, možná opět zázračně, rekonstruováno.

autor: Václav Vokolek