Deset rozhněvaných bytů. Společensko-kritičtí Vlastníci jdou příkladem českým komediím

Tuzemské komedie dobře rozpoznávají, po čem diváci touží, mnohdy však za cenu přílišného konzervatismu. Zároveň je málokterý domácí žánr – i přes svou dlouholetou tradici – tak řemeslně nezvládnutý. Každý rok však nabízí několik silných výjimek, a právě sem patří celovečerní debut divadelního režiséra a herce Jiřího Havelky. Příběh Vlastníků tvoří jedna dlouhá domovní schůze, na jejímž omezeném prostoru rozehrává bravurně vystavěnou společensko-kritickou komedii, která v průběhu důmyslně mění tón.

Tereza Ramba a Vojta Kotek se jako manželé Zahrádkovi snaží vnést pořádek do rozhádaného společenství vlastníků bytových jednotek. Rozmanité postavy se postupně přesouvají od neškodných vtípků k dávným křivdám, pod nimiž mizí schopnost vést dialog. Vzájemné vztahy reflektují prskající dráty a drolící se omítka jejich polorozpadlého domu. Havelkův scénář je nejen trefný ve vystihnutí absurdity těchto nucených setkání, ale i ve schopnosti vyprávění rytmizovat pravidelně se měnícími tématy, aniž by se Vlastníci – jako jejich schůze – zastavili na místě.

Každá z postav reprezentuje část společnosti

I přes využití poněkud stereotypních postav – za všechny starý komunista, rýpavá důchodkyně nebo gay – se filmu daří zprostředkovat množství společenských tenzí. A nemusíme zůstávat pouze v rovině současnosti. Vlastníci si dávají záležet na tom, aby byli zobecnitelní. Každá z postav představuje do jisté míry zjednodušený, ale funkční soubor hodnot, které do sebe pravidelně naráží. Postupně vytváří pragmatické aliance a iracionální nepřátelství, jimiž sledují nejen vlastní cíle, ale také si navzájem zlomyslně škodí. Zahořklí lidé teskně vzpomínají na staré časy a radikálně odmítají změny, ať už se týkají prodeje společných prostor nebo respektování jiného způsobu života. Vše na pozadí dirigují nově příchozí bratři Čermákovi, skrze které se zpřítomňuje výsostně důležité téma odmítnutí individuální svobody a dialogu, protože s sebou přináší povinnosti jednotlivce a nutnost kompromisů. Daleko komfortnější je podepsat prázdný papír a další úkony přenechat centrálnímu řízení.

Jiří Lábus a Dagmar Havlová ve snímku Vlastníci|foto: Cinemart

Kdy se ta komedie změnila v hořké drama?

Nad rámec výborně pointovaného humoru tak Vlastníci ukazují nemožnost konstruktivní debaty, pokud jí v cestě stojí lidská malost. To reflektuje i postupná tonální proměna. Co začíná jako rozverný příběh, končí až nečekaně depresivním dlouhým záběrem. Vtipy hořknou a špinavá minulost vyplouvá na povrch. Z komických systémových a ideologických kolizí se stávají střety iracionálně lidské. Zatímco množství českých komedií stojí na agresivním humoru, který se vysmívá slabším, Vlastníci jej systematicky zapracovávají do své tematické struktury. Zapojují podvratné vtipy a smích jimi vyvolaný je smíchem teskného nepochopení. Hysterický výkřik „Jsem vlastník!“ postavy Davida Novotného není dalším výstřelkem jeho excentrické figury, ale bezmocným přiznáním rezignace. Kubátovo stereotypní střílení si z homosexuality pak projevem represe vlastních problémů, a původně komická nezúčastněnost profesora Sokola se mění v tragédií o vykořisťování slabších. A vůbec nejlepším ukazatelem promyšlenosti konceptu je nemožnost pojmenovat přesnou chvíli, kdy se komedie změní v drama. Jde o postupný a chytře budovaný proces, ne běžný v české komediální tvorbě.

David Novotný ve snímku Vlastníci|foto: Cinemart

To nejlepší ze současné české komedie

Přes všechnu chválu není Havelkův debut bez problémů. Brilantní snímání, které chytře zapracovává delší záběry a pravidelně schůzi rytmizuje prostřihy do interiéru zbytku domu, čas od času narazí na prostorovou diskontinuitu. Zatímco občasnou nenávaznost jde snadno přehlédnout, uvědomělá stylizovanost je viditelnější. Sympatickou civilnost totiž několikrát naruší zpomalené záběry doplněné barokní hudbou. Sice jde o systematicky využívaný postup, objevuje se na začátku, uprostřed a v závěru, ale ve vztahu k jinak neviditelného stylu působí zbytečně rušivě.

V kontextu tuzemské tvorby se Vlastníci tyčí vysoko nad žánrovým standardem. Spadají do zatím úzkého korpusu současných komedií, vyrůstajících z domácích tradic a minimálně sklouzávajících k prvoplánové podbízivosti. Někdy zlomyslně, jindy soucitně nám říkají, jací jsme, jací jsme byli a – pokud k sobě nenajdeme cestu – jací budeme. Takže i přes několik zaváhání sebevědomě kráčí za lepšími časy české komedie.

Ze snímku Vlastníci|foto: Cinemart