Staříci. Schmitzer a Mrkvička v pomalém tažení na domov důchodců
Dva staří muži a pomsta. Silné téma a herecké výkony zdobí hořký český film Staříci.
Staříci jsou netradiční road-movie o strastiplné cestě dvou bývalých politických vězňů na sklonku života. Vycházejí z reálných událostí začátku tisíciletí, kdy do Česka ze Spojených států zavítal oceněný plukovník československé armády Pravomil Raichl. Spolu se svým kamarádem hodlal exemplárně zavraždit soudem osvobozeného komunistického prokurátora Karla Vaše. Plukovníkův kufr se střelnou zbraní byl ale na letišti zabaven a on sám zemřel v předvečer plánované vraždy. Svérázní tvůrci Martin Dušek a Ondřej Provazník (dříve Ženy SHR, Poustevna, das ist Paradies ad.) si ve Stařících představují, jak by taková mise pokračovala.
Čtěte také
Na první pohled se jedná o další příspěvek k filmům o porevoluční deziluzi, snímek ovšem záměrně k minulosti příliš neodkazuje. Tehdejší zrůdné činy naznačuje pouze několik vzteklých výbuchů Ladislava Mrkvičky a eastwoodovsky umanutý pohled Jiřího Schmitzera. Jejich postavy, Tonda a Vlasta, nemají na sentimentální diskuse a polemiku o radikálností svého činu čas. Musí totiž řešit vlastní fyzickou indispozici, udržování osobní hygieny pomocí bažanta nebo přemísťování invalidního vozíku z bodu A do bodu B. Omezení stářím dává vyniknout přesvědčivému fyzickému výkonu a nejdrobnějším pohybům jejich vrásek.
Především ale každodenní problémy výrazně zpomalují tempo odysey hnané pomstou a vedené po partyzánských stezkách. I když tvůrci popisují svoji metodu jako mix ironie a empatie, film se postupně stále silněji vzpírá komediálnímu pojetí. Dojemnost tohoto buddy filmu spočívá v tom, že se staří kamarádi o sebe mohou přes vzájemné rozpory opírat až do úplného konce. Nejslabší jsou pak ve vzácných momentech osamění, kdy se nemotorně potácí po dálnicích nového kapitalismu.
Noví nebezpeční hrdinové
Kontroverzně se může jevit fakt, že každou překážku překonávají staříci úsměvným podvodem či přímo kriminálním činem. Bez mrknutí oka kradou obytný přívěs, nebo předstírají nemohoucnost u soudu. Úspěch jim zajišťuje staromilská zručnost a ignorantství mladší generace okouzlené mobily a jinými moderními hračkami. V souladu s tuzemskými produkcemi poslední doby jako Teroristka, Tlumočník, Bába z ledu nebo Teorie tygra zobrazuje snímek činorodé seniory, kteří k nevůli rodinných příslušníků účtují s minulostí či se prosazují ve veřejném životě. Svoji mobilizaci k činu pak tito noví nebezpeční hrdinové ospravedlňují blízkým koncem své životní dráhy. Namísto upoutání k lůžku v sociálním zařízení, dává Vlasta prostředí, ztělesňujícímu rezignované stáří, v thrillerovém závěru Staříků nekompromisně na frak.
Nesdělitelná pravda
Staříci procházejí světem, v němž jsou všichni již lhostejní k historickým křivdám. Bohužel ani ve vypjaté bytové scéně, kdy projeví prokurátorova dcera zájem o pochopení otcových komunistických zločinů, nedovede Tonda nic sdělit. Právo na pomstu tak bohužel vyznívá lehce samoúčelně, pakliže není vztaženo k širšímu kontextu. Celovečerní hraný debut dvojice dokumentaristů nezapře touhu vytvářet kontrast vybledlých staříků v jejich vraku se severočeskou krajinou plnou barevně saturovaných novostaveb a obchodních center. Pod polystyrenovými fasádami přitom stále zůstávají zakopané nabité zbraně a skryté příběhy. Tonda s Vlastou nechtějí, aby jejich otřesná zkušenost byla promlčena a zopakována. Současně zůstávají ve své nostalgii chladně nesdílní. Divák si postupně uvědomuje, že ať už dojdou staříci k jakékoli katarzi, tak se zákonitě nemůže dostavit pocit uvolnění a procitnutí pro společnost, byť v hlavách hrdinů možná ano.
Film originálně kombinuje žánry a pracuje s nevyzpytatelnými postavami. Tvůrci citlivě zkoumají české porevoluční pořádky a uvážlivě nepřekračují do doby poválečné, kterou osobně nezažili. Na druhou stranu tím trochu slábne jejich ambice obnovit diskusi o nespravedlnostech tohoto období. Zůstává tak pouze u zvolání: „S pravdou si nikdo p*del vytírat nebude.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
