Daniela Fischerová: O příjmeních aneb Anekdotář

Veliký lingvista Pavel Eisner říká, že česká příjmení jsou anekdotář. Cizinci občas  nevěří svým uším, když jim překládáme jména jako Skočdopole, Osolsobě, Přinesdomů, Nejezchleba, Vítámvás anebo Babyrád.

Čtěte také

Daniela Fischerová: Existence s lidskou tváří

A co znamená to Babyrád? ptají se užaslí cizincové. Nu…nějaký jeho dávný předek měl značné zalíbení v dámách. Ne, ne nutně v babičkách. A považte, že existuje jméno Hrejsemnou, ženský tvar paní Hrejsemnová. Ale jaký předek si vysloužil tohle příjmení a proč, to bych taky ráda věděla.

Z českých příjmení lze stvořit telenovelu. Pokusila jsem se o ni a věřte nevěřte, všechna ta jména jsou stále v oběhu. Poslouchejte: Svobodný, Kamarád, Hubička, Líbal, Láska, Miláček, Veselka, Ženatý, Dítě, Kolíbal, Babyrád, Zatloukal, Nepovím, Lump, Rozvod, Konec. 

Nádherná jsou i příjmení citoslovečná: Řach Buch Ach – Prsk Cvak Ouvej – Ťik Ťok Ťuk – Cink Cvrk Kuk. Jen je zhudebnit, co? Ale kdo z cizinců to asi vysloví?

Čtěte také

Daniela Fischerová: Čtyři rady pro seniory

Byla jsem na konferenci o českoněmeckých literárních vztazích a paní překladatelka nám vysvětlila, že Němci nemají rádi autory, jejichž jména neumějí vyslovit. Ne z důvodů praktických, mohou si dát knihu do košíku a platit u pokladny, ale z jakési zapruzelé konzervativnosti v nich taková jména jaksi nebudí důvěru. Fischerová to má na německých pultech celkem dobré, ale autor Cvrček nebo Křeček ne.

Jeden čas působil ve Francii Čech s pěkným příjmením Hrnčíř. Z toho slova Francouz vysloví tak leda dlouhé í. Němé h na začátku pro něj neexistuje, ten shluk souhlásek – rnč – je pro něj divošský skřek,  a to ř na konci? Ne, k tomu nebylo jemné francouzské hrdlo stvořeno. Tak mu říkali Monsieur Potier, pane hrnčíři.

Příjmení jsou o tisíce let mladší nežli jména rodná a vznikala často jako přezdívky. Že pan Hrnčíř dělal hrnce, to je zřejmé. Ale jsou příjmení, která vznikla z nějaké příhody, z historky natolik zábavné či zvláštní, že šla od úst k ústům a označila celý rod.

Čtěte také

Daniela Fischerová: Srdce vesmíru

Sedlák slíbil dceři věno, a pak jí ho nedal. Všichni čekali, že ženich od svatby odstoupí, ale on to děvče přece chtěl. A jméno Přecechtěl už žije stovky let. Kdoví, co za historky se skrývá za jmény jako Běhal, Zmeškal, Šoupal, Zaspal, Spal… Pavel Eisner uvádí příjmení, které se nedochovalo, ale nějaký čas svého nositele mělo. Psalo se jako jedno dlouhé slovo: Snědldítětikaši. Cože? On snědl dítěti kaši? Tak tuhle historku bych chtěla znát!

Všichni ve svých jménech neseme dávnou historii, záblesk osudu svých předků. V mém příjmení Fischerová dodnes vyplouvá na německé moře dávný rybář. Dobrý lov, praprapradědečku, dobrý lov!