Daniela Fischerová: Čtyři rady pro seniory

25. září 2019

O čem to dnes bude? Dneska si dovolím dávat rady.

Nejsou z mé hlavy, sama jsem je pobrala od mnoha jiných. Budou hlavně pro seniory, tedy pro nás seniory, už se k nim taky počítám.  

Čtěte také

Kdysi dávno, když mi bylo dvacet, sem právě přicházela jóga. Někdo se zeptal učitele: „Jde nějak pomoci starým lidem, kteří odmítají cvičit a na nějakou indickou exotiku nejsou zvědaví?“ Dodnes mi utkvělo toto:   

Kupte svým starouškům houpací křeslo. I když už se ztěžka pohybují, houpání jim bude příjemné, budou si hodiny denně procvičovat bederní páteř, tak důležitou pro držení těla. Navíc si jemně promasírují orgány v dutině břišní, ani nebudou vědět jak.  

A jde-li to, zařiďte, aby mohli krmit nějakou živou bytost. Pejska či kočku, jsou-li k mání. Pokud to už je nad jejich síly, můžou aspoň sypat rybkám do akvária. Když slábneme a stáří nás okrádá o mnoho kompetencí, je velmi zdravé vědět, že i my ještě můžeme někomu slabšímu něco dát.

Čtěte také

Z jiných zdrojů vím o rozsáhlém výzkumu americkém. Hledal odpověď na otázku, které faktory mají zásluhu na tom, že se staří lidé cítí fit. Po zhodnocení spousty proměnných jim vyšlo, že úplně nejprospěšnější činnost pro vyšší věk je… hádejte co? Venčení psa.

Jistě že vím, že pes je pro řadu seniorů luxus, ale venčit psa má mnohé výhody. Starý pán či dáma s ním musí jednou dvakrát denně ven. Procházky prospějí pánům i dámám stejně jako psům. Kromě toho, je třeba se přece jen učesat a slušně obléct, kdoví, koho potkáme v parku, a to nás chrání, abychom sociálně nerezignovali a netrávili měsíc v jednom pobryndaném pyžamu.

Pes je úžasná seznamka, mohu potvrdit, taky jsem chodila se psem. Kontakty se nabízejí samy a je tak snadné zapříst rozhovor. O psa se musíme starat, což posílí naši sebeúctu. A konečně máme s kým mluvit, s kým se pomazlit a komu vypovědět trable. Chlupaté uši nás vždycky vyslechnou.        

Čtěte také

Poslední rada a už dám pokoj. Věřte nevěřte, rada zní: nestyďme se vést samomluvu. Ne během koncertu či v metru, to bychom byli moc velcí podivíni, ale třeba když jsme sami doma a padá na nás tíseň – tam je samomluva velmi úlevná. Když přijdou zlé emoce, kupříkladu strach, aktivuje se mozkový kmen, prastará, plazí část mozku, kam rozum  nedosahuje. Když mluvíme, aktivují se čelní laloky, mladá, rozumná část mysli. Oslabíme toho vystrašeného ještěra v sobě. Uspořádáme si myšlenky. Ostatně, stejnou roli - a mnoho navíc - hraje samomluva zvaná modlitba.   

Jela jsem tramvají a tam stála stará paní s vlčákem. Vedla hlasitý monolog a adresovala ho tomu psovi. Informovala ho, že lidé jsou lumpové a mizerové. Každou hněvivou tirádu zakončila výzvou: „A to si piš!“ Pes funěl a nic si nepsal. Nejspíš neměl tužku. Celá tramvaj se bavila. A jakkoli je to směšné a tohle zrovna nelze doporučit, asi i té paní se tím ulevilo. Moci se vymluvit je dobré. A to si pište, že je!

autor: Daniela Fischerová
Spustit audio