Daniela Fischerová: Existence s lidskou tváří

Mraky, počasí (ilustrační foto)
Mraky, počasí (ilustrační foto)

O čem to dnes bude? O takové podivnosti. Učeným slovem se jí říká apofénie. Taky jsem to slovo dlouho neznala.

Naše mysl je nejen schopná, ale i nanejvýš ochotná ve všem hledat smysluplnou informaci, která tam ale není. Anebo je. Anebo není. Rozhodnutí je na nás. Dost planých řečí, dejme příklady.  

Jedeme v noci lůžkovým vagónem, jemné podupávání vlaku přes pražce nás kolébá k spánku…šš… šš… šš…A najednou úplně jasně slyšíme, jak vlak říká: hoši… hoši… hoši…   Někomu jinému šeptá: Vr-šo-vi-ce Vršovice…

Po nebi pluje mrak a tři lidé zvednou hlavy vzhůru. Jeden spatří obludu s otevřeným chřtánem, jak se řítí přímo na něj a šlehá bílým ocasem. Druhý vidí směšného tlustého pudla. A třetí mudrce s vlajícím bílým vousem.

Většina z nás nevidí vůbec nic, ztracena v myšlenkách, a mrak se rozplyne, chvilku připomíná louži mléka, chomáč vaty… až zmizí úplně. Tak si s námi naše mysl hraje. Svět nám pořád něco ukazuje, jenže každému něco jiného.             

A teď zcela střízlivě: naprosto nejčastěji vidíme ve všem lidský obličej. Vzpomínáte ještě, jak v 70. letech objevili astronomové ten slavný obličej na Marsu? Fotografie mírné přívětivé tváře z poloprofilu obletěly poledníky i rovnoběžky a záhadology to pěkně rozparádilo. Konečně viděli Marťana! Byla to nerovnost povrchu a náhodná hra stínů.

A poměrně nedávno se v jedné slovenské vsi na starém sporáku – ve vrstvě prachu a žluklého tuku – vyrýsovala lidská tvář a působila tak důstojně a svatě, že ji místní občané považovali za samotného Krista Pána a modlili se k ní.     

Máte-li pár minutek volna, hrajte si. Rozhlédněte se kolem sebe, ať jste, kde jste, doma, na ulici nebo ve stepi, a všude hledejte tvářičky. Aha! Tady  jedna zírá… a tam druhá, třetí… Vykouknou na nás ze suků ve dřevě, ve skvrně od oleje, v prasklinách na zdi, v blátě, v oblacích.

Nebo vezměte tužku a bez rozmýšlení ďobněte na papír dvě tečky vedle sebe a pod ně vodorovnou čárku. Stačí, je vymalováno! Pak se na svůj výtvor podívejte a zkuste v něm vidět obličej. O co, že tam je? O co, že úplně snadno vnímáte jeho charakter i výraz? Jakou má náladu?  

Proč vidíme zrovna obličeje? Člověk je zoon politikon, tvor společenský, a naše štěstí i neštěstí, bezpečí i nebezpečí závisí především na lidech. Obličej je nejdůležitější informační pole. Varuje, slibuje, okouzluje, říká nám, co jsou druzí lidé zač a co od nich můžeme čekat.    

Když jsem byla malá a mou fantazii ještě neochromil zvyk, viděla jsem v každém ze svých nehtů bytost: prsteníček byl elegantní dívka, palec dobromyslný vařbuchta, břichatý strejda a prostředník byl macho chlap. Zní to hloupě? Možná, ale všichni si tak dokreslujeme svět kolem sebe, každý po svém. Existence má prostě lidskou tvář.