Daniel Raus: O velké soutěži

Jenomže covida jsem ze soutěže vyloučil pro špatné chování. Nehrál podle pravidel, podváděl a měnil identitu. Metál si nezaslouží. Právě naopak, patří mu veřejná kritika, a to nejen u nás, ale i doma v Číně.

Čtěte také

Daniel Raus: O kopci nad městem

V mojí soutěži totiž nejde o primitivní počet výskytů někde v médiích. Slovo roku musí povznášet, vykazovat noblesu a vystihovat ducha doby. Nestačí jen technické body, podstatný je taky umělecký dojem. Bez něj by se totiž prosadily výrazy, které na vlnách slušného rádia vůbec nemohou zaznít, a přitom (co si budeme povídat) loňský rok vystihují dokonale. 

Takže. Po vyloučení zlého covidu zůstala plejáda uchazečů. Roušky, rozestupy, pandemie, příznaky, karanténa, vakcína, semafor či dokonce pes. Anebo krásné české novotvary, od lockdownu a kurzarbeitu, přes home office, až po fake news nebo online mítink na zoomu. Daleko za nimi zůstali migranti, rozpočtové deficity, brexit, novičok, a tak podobně.

Čtěte také

Daniel Raus: O parádním štísku

Vyhrálo nakonec ale s naprostou převahou slovo bublina. Částečně proto, že jsem si vzpomněl na chlápka, který těsně před covidem vyráběl v Praze na Staromáku fascinující objekty, od desítek malých bublinek, až po obří, proměnlivé kusy, co lehce pluly vzduchem, a lidi se jim vyhýbali, a přáli si, aby doletěly co nejdál. Jedna bublina připlula až ke mně, byla krásně duhová, připomínala pohádkovou vzducholoď, a já si říkal, jaké by to asi bylo, dívat se na svět zevnitř.

Pokoušel jsem se ji vyfotit, ale chyběl mi správný objektiv. Tak mi před očima praskla, zatímco chlápek poslal směrem ke mně další kus. 

Slovo bublina dostalo před lety nový význam díky sociálním sítím. Jejich provozovatelé si totiž nenápadně tvoří váš profil a podle něj vám posílají nabídky. Někdy ovšem tápou. Před časem jsem například na internetu zkoumal, kde se prodává moje kniha. Od té chvíle mi začaly chodit nabídky na výhodnou koupi mých vlastních knih. Můj profil prostě zatoužil po mých knihách. Musím uznat, že je to sympaťák. 

Čtěte také

Daniel Raus: O zakleté dálnici

Na Vánoce jsem zase prohlížel kytary, a od té doby mě pronásleduje nabídka báječného kousku, bohužel ale za astronomickou cenu. Můj profil má totiž (na rozdíl ode mě) spoustu peněz. Jak říkám, je to sympaťák. 

A protože sociální síť bere vztahy jako zboží, stačí jen letmo někde poznamenat, že ten a ten politik je naprostý idiot, a hned můžete uzavřít řadu přátelství s uživateli, kteří ho vidí podobně. Ocitáte se tak v bublině stejných názorů, mezi kamarády na život a na smrt (obojí myšleno internetově). 

Čtěte také

Daniel Raus: O starých poučkách

Loňský rok dal ale bublině další význam. Abyste nechytili zlého covida, máte se stýkat jen s lidmi ve stejné bublině. Nemá jich být moc a všichni musí být navzájem ohleduplní a zodpovědní. Když vytvoříte správnou bublinu, nemusíte živořit v osamění. Zachováte si dobrou náladu a snad i zdravý rozum.

Bubliny jsou prostě různé. Klamné i užitečné, zdánlivé i skutečné. Takže mi zbývá už jen milá povinnost, pogratulovat jim k vítězství v soutěži o slovo roku 2020. Získaly ho v mojí vlastní, krásné, duhové bublině.