Daniel Raus: O starých poučkách

Demižon proslul zajímavou věcí: když někoho potkal, položil mu vždycky dvě stejné otázky. První otázka: Kde pracuješ? Druhá otázka: Co se tam dá ukrást?

Čtěte také

Daniel Raus: O nebeském tyjátru

Z manažerského hlediska není co vytknout. Demižon prostě neztrácel čas nějakými zbytečnými oklikami. Byla za tím jistě dlouholetá praxe. Tah na branku, řeklo by se sportovní hantýrkou. Ostatně, i slavná britská premiérka Margaret Thatcherová kdysi říkávala: Jdu rovnou k věci, protože věřím, že je správné jít rovnou k věci. Demižon by v tomhle její postup nepochybně ocenil.

Dalo by se dlouho meditovat nad otázkou, nakolik zrodí Demižona jeho doba, a nakolik naopak on svoji dobu ovlivňuje. Je to ostatně klasická polemika o roli jedince a společnosti, o jejich sjednocení a protikladech, stejně jako o míře historické podmíněnosti vzniku nejrůznějších specifik a anomálií. Jinými slovy: debata o stupni marasmu, v jakém se právě nacházíme.

Zdá se mi, že kdysi to měl Demižon složitější. Ještě za mých mladých let přežívala stará morálka, která považovala zlodějnu za hřích a za velikou špatnost. Chválen byl prezident Masaryk s jeho slavným odkazem: „Nebát se a nekrást.“

Čtěte také

Daniel Raus: O pandemické změně světa

Já osobně jsem byl jako dítě indoktrinován pořekadly typu „s poctivostí nejdál zajdeš“. Tvrdili mi, že „lež má krátké nohy“ a můj děda říkával: „Kdo lže, ten krade, kdo krade, ten zabíjí, a kdo zabíjí, ten visí na šibenici.“ Obecně se předpokládalo, že „bez práce nejsou koláče“, a že „Boží mlýny melou“, i když o jejich tempu se dá věru diskutovat.

Komunistická doba to ale začala měnit. Zpočátku násilně. Krádeži majetku se říkalo „znárodnění“, krádeži peněz „měnová reforma“. Mimochodem, komunistický prezident Zápotocký do poslední chvíle tvrdil, že s těmi penězi jsou to jenom fámy ze Západu, že žádná reforma nebude. Jak se vzápětí ukázalo, lhal, jako když tiskne.

Doba se prostě změnila. Na šibenici viseli poctivci a komunistická lež neměla krátké, ale tuze dlouhé nohy. Jen ty Boží mlýny si jely svým tempem, o kterém se dá, jak řečeno, diskutovat.

Čtěte také

Daniel Raus: O velkém a malém jablku

Po násilných změnách přišly změny plíživé. To už jsem byl na světě, tak si pamatuju, že Demižonům nastaly zlaté časy. Sebrat něco komunistickému státu bylo hrdinství či dokonce kompenzace za újmu. Cosi jako drobná spravedlnost v rukou utiskovaného českého člověka. Stará pořekadla byla nahrazena moderními. Například: „Co si nenakradeš, to nemáš“, nebo „Kdo neokrádá stát, okrádá svoji rodinu“. A k tomu naléhavé „Co můžeš ukrást dnes, neodkládej na zítra“.

Pak si s námi dějiny zase jednou zatančily čardáš a všechno bylo opět jinak. Listopadová revoluce přinesla svobodu, která se musela dát všem, včetně Demižona. Ten svižně naskočil na úplně nový modus operandi. Byla to pro něj sice náročná zkouška, ale odměna stála za to. Hrálo se totiž ve velkém, žádné příštipky. Zrodilo se slovo „tunel“ a Masarykův odkaz byl vtipně zkrácen na slavné „nebát se krást“.

Takže závěrem. Zdá se mi, že Demižon je věčný. Můj děda by s tím polemizoval. Tvrdil by, že věčné jsou naopak jeho staré poučky o poctivosti. Což o to, máme svobodu, tak si může každý věřit, čemu chce. Zatímco Boží mlýny melou tím strašně pomalým tempem, o kterém se dá dlouho diskutovat.