Daniel Raus: O kopci nad městem
Přišla mi po sociální síti starodávná bajka. Je o mnichovi, který medituje na kopci nad městem a co nevidí: po cestě jde smrtka s kosou. Mnich povídá: „Kampak si to vykračuješ?“
A smrtka, že do města, kde hodlá všechny obyvatele zabít. Mnich se zděsí, snaží se smrtku od jejího úmyslu odvrátit. Dlouho naléhá, až smrtka prohlásí: „Dobře, tak zabiju jenom každého desátého.“ Potom odkráčí směrem k městu. Všichni obyvatelé ale za pár dní vymřou. Mnich na kopci opět medituje a vidí, jak se smrtka vrací z mrtvého města. „Porušila jsi slib,“ oboří se na ni. Ale smrtka povídá: „Kdepak, slib jsem splnila, zabila jsem jen každého desátého. Ostatní umřeli strachy.“
Čtěte také
Bajku jsem poslal po síti dál a jeden z mých přátel zjistil, že má perský původ. Začal jsem se nad ní zamýšlet a najednou vidím docela moderního mnicha, jak medituje na tom kopci nad městem. Vyruší ho podivný zvuk. Šílenou rychlostí přijíždí auto, které náhle brzdí. Dostalo defekt.
Přes oblak prachu je vidět, jak leze z kabiny smrtka. Kouká, co se stalo. Nevěřícně kroutí hlavou (dá-li se to tak nazvat), povzdechne si, otevře kufr, vytahuje rezervu a klíč. Mnich přichází blíž. Původně chtěl pomáhat, teď od toho ale upouští se slovy: „Vídím, že máš naspěch, ty už nechodíš pěšky?“ Smrtka na to: „Kdepak, to bych nestíhala, víš, kolik je dneska na světě lidí? Musím se modernizovat.“
Mnich přikyvuje na znamení, že chápe. „Odkudpak jedeš?“ vyzvídá. „Ani se neptej,“ říká smrtka. „Z Číny. Jsem k smrti unavená, to cestování mě jednou položí.“ „Jak může bejt smrtka k smrti unavená?“ ptá se pobaveně mnich. „Nijak,“ zní strohá odpověď, „mluvím obrazně, abys pochopil, že to nemám jednoduchý.“
Čtěte také
Smrtka se odmlčí, a pak dodává: „Neumíš si představit, jaký komplikace musím překonávat. Lidi začali bláznit s hygienou (teda naštěstí ne všude), strašně mi zavařil penicilin a různý léky. Navíc je teď plno řečí o zdravým životním stylu. Prostě hrůza.“
„Chápu,“ přitaká mnich a zírá, s jakou lehkostí smrtka zatahuje šrouby. „A kde máš kosu?“ ptá se. „Tu dávno nenosím,“ povídá smrtka, „to bych se udřela k smrti – teda, abys rozuměl, byla by to makačka. Musím jít s dobou. Používám tohle.“ Ukazuje na sprej, ležící na sedadle spolujezdce. „Úžasný účinky. Postříkám stovku lidí a město lehne popelem. Odevzdají si to totiž navzájem, ušetřím spoustu času. Nevěřil bys, co se kolem toho strhne. Jakým nesmyslům lidi věří, třeba že sprej neexistuje, že je všechno (včetně mě) vymyšlený. Jdou za to klidně demonstrovat, píšou petice. Ohromná sranda.“
Čtěte také
Mnich se ale mračí: „Ty chceš ten sajrajt stříkat na lidi? To nemyslíš vážně.“ Smrtka dokončila výměnu kola, sedá si za volant a směje se mu: „Snad nebudeš ty mně radit, co mám nebo nemám myslet vážně.“ Mnich se ale nedá: „Jestli chceš tohle udělat, promluvím s vyššíma instancema.“ Ukazuje směrem vzhůru.
„Dobře, dobře,“ zmírňuje smrtka a startuje motor. „Postříkám jich teda jenom deset, opatruj se.“ Rychle šlape na plyn, aby mnich už nestihl nic říct, a mizí v oblaku prachu.
Tady bajka končí. Pokračování příště. A do té doby – jak řečeno – se opatrujte.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
