Boris Vian: Modrá husa a další povídky francouzského kultovního spisovatele

Boris Vian (1920–1959) byl mužem mnoha talentů. Dílo, které po sobě zanechal, je nesouměřitelné s délkou jeho života. Jako by žil několik životů souběžně – jazzový trumpetista, hudební kritik, literát, překladatel, novinář, dramatik, bohém, patafyzik, filmový herec, zpěvák, inženýr hutnictví, milovník sci-fi, vynálezce elastického kola… Když v roce 1959 zemřel (na srdeční infarkt při promítání filmu natočeného na motivy jeho mystifikačního románu Naplivu na vaše hroby), bylo mu 39 let.

Čtěte také

Boris Vian: Pěna dní

Jako spisovatel se proslavil zejména svým románem Pěna dní, který vyšel roku 1947, ale působí neobyčejně svěže dodnes.

Ve stínu slavných románů zůstávají trochu neprávem Vianovy skvělé povídky. Za jeho života vyšly v jediné sbírce – Mravenci (Les Fourmis) v roce 1949. Texty vznikaly v poválečných letech, mají vtip, originalitu, osobitý styl a svěží jazyk. Literární postavy jsou mnohdy odrazem skutečných předloh.

V groteskní povídce Modrá husa se přátelé Olivier, Major a jeho pes vydávají na společnou dovolenou autem. Cestou zastaví luzné stopařce a Olivier rázem propadne jejímu kouzlu. Postava Majora se objevuje i ve Vianových dalších dílech. Snad je dokonce ztělesněným ideálem, kterým chtěl sám Vian být. Světák, dandy, šaramantní, cynický muž s jedním skleněným okem. Pamětníci uvádějí, že předlohou pro tuto postavu byl jistý Jacques Loustalot. Vydavatel Noël Arnaud vzpomíná: „Měl příjemnou tvář – ačkoli byl nemocen. (Tvrdil, že tato nemoc je následkem pokusu o sebevraždu z let, kdy mu bylo asi deset.) Byl rafinovaně zdvořilý. Štědrý, dokonce marnotratný: zapálil si cigaretu a odhodil zapalovač. Byl vynikající tanečník, milovník džezu, už tehdy solidní piják, rozkladný duch a za všech okolností se choval neobvykle.“ Major Jacques Loustalot zemřel v roce 1946 ve svých třiadvaceti letech při jednom ze svých „odvazů“ – odchodu oknem.

Účinkuje Jaroslav Plesl|foto: Prokop Havel,Český rozhlas

Boris Vian byl významným členem Patafyzického kolegia, umělecké skupiny literátů a výtvarníků, která vznikla v roce 1950. Vian byl však patafyzikem už dávno předtím. Vzdorování lidské hlouposti bizarností, černým humorem, satirou je jeho dílu vlastní už od samých počátků.

Krystalicky patafyzická je například i povídka Liduprázdná cesta. Student náhrobního pomníkářství Fidel se má ženit se svou krásnou snoubenkou Noemi, pozve proto přátele na rozlučku se svobodou. Křehký tragický milostný příběh srší černočerným humorem, dadaistickými štípanci a uštěpačnými glosami. Posluchač pláče dojetím a smíchy.

Válečné období, kdy se město stává terčem náletů, je vnějším prostorem povídky Mlha. Ve skutečnosti v tomto křehkém příběhu vstupujeme do života lehce excentrického mladíka Andrého, který po návratu z léčebného zařízení fascinován pozoruje dírou v podlaze velké pendlovky v bytě svého souseda. Není pro něj jiné cesty, než se zmocnit kotvy hodin, kterou by mohl hodit do proudu času. A nad městem hučí motory letadel a sirény ohlašují další nálet…

Účinkuje Jiří Ornest|foto: Martin Velíšek

Originální, svébytný svět, v němž se mísí parodování směšných aspektů nejrůznějších módních zálib s krutě ironickým humorem, který se nezastaví před ničím. Takový najdeme i v próze s provokativním názvem Impotent.

Na třeskutě cynickém humoru je postaven také nevšední příběh povídky, která byla publikována až po autorově smrti, s názvem úctyhodným a velebným – Mateřství. Téma je i dnes až překvapivě aktuální.

Českým posluchačům a čtenářům představovat – jeho knihy u nás vycházejí v kvalitních překladech od šedesátých let a patří k tomu nejlepšímu, co se do češtiny z francouzské literatury překládá.