Let vrány, Ruce, Blahosklonný den a další povídky Richarda Weinera na oslavu 140. narozenin

Po skončení první světové války působil Richard Weiner až do své smrti v roce 1937 jako dopisovatel Lidových novin z Paříže. Navázal zde významné kontakty s uměleckou scénou té doby, zejména s literáty ze skupiny Le Grand Jeu. Pro Lidové noviny psal fejetony, politické články i recenze děl francouzské literatury.

V poválečném období Weiner vydal několik klíčových básnických a povídkových sbírek, které nesly výrazné prvky expresionismu. Svým dílem ovlivnil nastupující mladou básnickou generaci, například Jiřího Ortena nebo Jiřího Koláře.

Blahosklonný den 

Richard Weiner byl na počátku roku 1912 povolán do aktivní vojenské služby na srbských hranicích, kde strávil v neklidné atmosféře půl roku. Po vypuknutí první světové války Weiner znovu narukoval. V roce 1915 ale byl pro duševní zhroucení demobilizován. Povídka Blahosklonný den ze sbírky Lítice (1916) mistrným stylem líčí šťastně teskné chvíle oddechu na srbské frontě.

Ruce

Mladý pár svému příteli oznámí, že se rozcházejí. Kvůli němu. Pro přítele je to velká rána, oba má srdečně rád a netuší, čím se provinil. Muž mu vysvětluje, že to je jeho vina a zároveň není. Přiznává se mu k žárlivosti takového rozměru, že z něj ve své hlavě udělal soka. A Marie? Ta jej tak přijala také. Změní něco přátelské podání ruky?

Let vrány

Pýcha předchází pád. Nejinak tomu je i v příběhu jednooké vrány, která opustí svá mláďata a zaslepena pocitem vlastní důležitosti a hrdosti se vydá na velký životní let. Život není černobílý a autor Richard Weiner si to dobře uvědomoval. Posluchač se chvílemi v příběhu dívá na vránu skrz prsty, chvílemi s ní cítí. Však ani ona se nenarodila sobecká a do svých tužeb zahleděná. Jako malé pískle ji zlý hoch na jedno oko oslepil. Teď má pocit, že jí svět dluží, na nic nedbá a vydává se na svoji cestu. „A přece je krásný let vraní.“

Rovnováha

Patnáctiletý cirkusový umělec vypráví o svém náročném povolání – každý den předvádí před publikem životu nebezpečné prostocviky. Povídka se dotýká vztahu mezi psychickou a fyzickou odolností, mezi artistou a publikem a každodenního balancování mezi životem a smrtí. Hnán obdivem diváků se artista pouští do čím dál těžších akrobatických kousků. Ztrácí racionální ukotvení, životní rovnováhu a svádí boj se sebou samým.

Stigma

Richard Weiner ve svých prózách (Lítice, Netečný divák) i v lyrice (Mnoho nocí) těžil z oblasti podvědomí, zkoumal vztah mezi snem a realitou, zabýval se otázkou viny a vnitřního očištění. To je také tématem povídky Stigma, která je součástí autorovy prozaické sbírky Škleb (1919).