Blog de Cannes VI. Zamáčkněte slzu, Zloději vítězí

Cate Blanchettová a její kolegové porotkyně a porotci se rozhodli udělit Zlatou palmu japonskému filmu Zloději (Zloději z obchodu, nebo také Rodinná záležitost, o oficiálním názvu rozhodne český distributor) režisér Hirokazu Koreeda zkoumá, co dělá z rodin rodiny a na čem v nich – a v našich životech obecně – skutečně záleží. Skupina hrdinů v Koreedově novém filmu totiž vypadá navenek jako rodina, vůbec rodinou v obvyklém – právním, pokrevném – slova smyslu není. A i to, co vypadá jako únos dítěte skupinou zlodějů, vidíme od začátku z úplně jiné perspektivy. Koreedův dar spočívá v tom, že je režisérem se sociálním citem a pozitivní vizí, propojující mnohdy rozdělenou společnost, což je cenná vlastnost. Zatímco upřímné civilní filmy někdy zůstávají opomenuty ve prospěch provokativnější a velkolepějších vizí, tentokrát se upřímné dojetí diváků se přetavilo ve zlato poroty. Rozhovor s režisérem Koreedou přineseme na Vltavě v pořadu Reflexe. 

Černoch v Ku-klux-klanu

Grand Prix převzal Spike Lee za film Blackkklansman, ostře a vtipně napadající rasismus ve Spojených státech. Spike Lee k policejní retro komedii s jednoznačným aktuálním apelem vyžil skutečný příběh coloradského černošského detektiva Rona Stallwortha, který se na konci 70. let pokusil infiltrovat místní Ku-klux-klan. Pro Spika Lee je to co do kvality filmu takřka zmrtvýchvstání, možná za tím stojí i energie vnesená do projektu aktivním a oceňovaným producentem Jordanem Peelem (dříve především hercem, dnes také režisérem, oscarovým autorem filmu Uteč).

Blackkklansman, režie Spike Lee|foto: Festival Cannes

Asijská esa a geografie Cannes

Zlatá palma pro japonský film (poprvé po 21 letech) podtrhla geografický fakt o neevropských kinematografiích. Z canneské mapy filmového světa se skoro vytratila Jižní Amerika, z hlavní oustěže zcela. Americká účast pod praporem Solo: Star Wars Story a dvou soutěžních titulů byla nablýskaná, ale celkově nijak zvlášť početná. Africký film stále bojuje o vytvoření kontinuálního průmyslu a několik filmů v oficiálním programu je tak pro něj úspěchem. Hlavní soutěž tak letos vynikal silným zastoupením asijských autorů. Jeden z kritiky nejvýše hodnocených titulů, korejský Oheň (Burning, r. Lee Chang-dong), psychologický thriller o mužském soupeření, sociálních rozdílech a záhadách vzahů, natočený podle povídky Harukiho Murakamiho, nakonec ale na rozíl od Zlodějů odešel bez ceny.  To samé se nakonec stalo i filmu Cesta dlouhým dnem do noci (Bi Gan, v sekci Un Certain Regard). Film je mimořádná podívaná na hraně ne/narativního filmu, film plovoucí časem a ponořující se v super dlouhých záběrech do vzpomínek ve 2D a následně i ve 3D. Následník autorova debutu Kaili Blues disponuje vyššími production values a hrou s barvami a kompozicemi. A Bi Gan se profiluje jako miláček cinefilů, následník filmařů jako je Hou Hsiao-hsien, kterému bude ještě třeba věnovat pozornost.

Z filmu Hranice, režie Ali Abbásí|foto: tiskový servis Festivalu Cannes

Nevydírat. Sofia překvapením v sekci Un Certain Regard

Sekci Un Certain Regard nakonec vyhrál bizarní thriller Hranice (r. Ali Abbásí), kterého po zásluze doplnily filmy Donbas Sergeje Loznici (cena za režii), Dívka Lukase Dhonta (cena za herecký výkon) – tento film navíc získal Zlatou kameru za nejlepší debut. K nim se s cenou za scénář přidává ještě marocká debutantka Meryem Benm’Barek, která mě příjemně překvapila svou Sofií, příběhem o těhotné dívce, která pro svoje dítě nemá otce. Navzdory zděšení své rodiny z právních a společenských důsledků (nemanželský sex je v Maroku trestný) Sociální drama se přetavuje v morální, když dívka označí údajného otce a situace nabírá jiné obrátky... Sofia je podle mého názoru kvalitnější titul než například Ayka (r. Sergej Dvorcevoj) i Caphernaum (r. Nadine Labaki), dva filmy renomovanějších tvůrců z hlavní soutěže, které pojednávají o příbuzném tématu ne/zodpovědného rodičovství v tzv. třetím světě, s dítětem (i rodiči) v mezní sociální situaci. Namísto morálních dilemat, ze kterých pouze vycházejí, nabízejí srceryvné, zoufalé  obrazy jako cílovou diváckou destinaci. Meryem Benm’Barek zvolila opačnou cestu, od těžké situace k zajímavému, morálně ambivalentnímu vyznění.