Blog de Cannes II. Východní Evropa černobíle útočí na festival

Z filmu Everybody Knows, režie Asghar Farhádí
Z filmu Everybody Knows, režie Asghar Farhádí

Postřehy ze 71. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu světa. Tentokrát o trojici filmů Všichni to vědí, Léto a Studená válka.

Syndrom zahajovacího filmu

Zahájení festivalů musí být hvězdné a vstřícné. Je třeba promítnout film, který nezkazí chuť pozvaným hostům na raut, neurazí starostu a sponzory a pokud možno to bude premiéra s hereckými hvězdami, které ozdobí červený koberec. Festivaly v honbě za takovými tituly často překračují i svůj obvyklý profil a zařazují snímky, za kterými si jejich programové oddělení někdy ani příliš nestojí. Všichni to vědí, že to tak je. (Alespoň pokud jde řeč o lidech z branže.) Letos se tento syndrom znovu projevil i Cannes. Íránec Asghar Farhádí, dvojnásobný držitel Oscara, zůstal s novinkou nazvanou právě Všichni to vědí hodně daleko za svým opusem magnum Rozchod Nadera a Simin. (Tím druhým oscarovým titulem z jeho dílny je Klient. Ale i starší film O Elly lze maximálně doporučit.) Farhádího postihla ztráta vlastního charakteristické filmařského jazyka (který nesmírně ovlivnil celé současné íránské kino a nejen íránské...) ve prospěch výstavby slabého thrilleru o vyděračském únosu. Zlákala ho spolupráce se španělskými hereckými stars Penelope Cruzovou a Javierem Bardemem, nechává svoje postavy ventilovat emoce a vzájemně se snad stokrát navštěvovat s různými zásadními sděleními.

Vltava ve stínu Zlaté palmy… Každý všední den v 7:50 přinášíme živé vstupy ze 71. ročníku festivalu v pořadu Mozaika. A ve středu 16. května vysíláme speciál pořadu Reflexe přímo z Cannes. Od 13 a 23 hodin.

Free Kirill Serebrennikov

Jak byste si představili film vězněného ruského režiséra? Jako hudební film se známými hvězdami vzešlými z undergroundu (jako je především Viktor Tsoi z kapely Kino) a love story? Přesně takové je totiž Léto od Kirilla Serebrenikova... Lehký, letní petrohradskou atmosférou prosycený film, který zároveň nepostrádá silné, nedoslovně formulované nadčasové téma a vtipný filmový jazyk, překračující videoklipy a odkazy, by se měl stát trhákem. Otázka je, jestli tomu tak v Rusku v jeho současných poměrech skutečně bude. Režisér do Cannes nemohl přijet, protože je v domácím vězení a čelí obvinění, že zpronevěřil peníze na divadelní produkce. Podle slov ruských kolegů, kteří se tady v Cannes objevili v tričkách „Free Kirill” ho ruská prokuratura obžalovala z neuskutečnění představení, na které dostal dotace. To, že existují prodané lístky, recenze a ohlasy od kritiků a diváků, nějak nestačí. Společně s filmem Dovlatov (více o něm zde) nám navíc Léto aktualizuje představu, jak se ruští filmaři vyrovnávají s poměry ve své kinematografii, která má okruhy preferovaných a zavržených témat a silný dohled nad financováním. Nacházejí si témata v (oné preferované) minulosti a vyprávějí o umělcích, kteří vzdorují tlaku režimu a doby v různých podobách…

Filmaři v Rusku čelí náboženské cenzuře

Z filmu Matilda.

I když se jako ruský režisér přizpůsobíte státem preferovaným tématům, pořád nemáte vyhráno... Ruští náboženští aktivisté vyhrožují kinům, polévají fotky močí, strhávají na ulici trička z lidí a protlačují „cenzuru zespodu".

Láska za časů studené války

Druhým černobílým východoevropským titulem z komunistické minulosti, který v Cannes zaznamenal výrazný ohlas, je Studená válka Pawla Pawlikowského. „Jeho” kameraman Kameraman Łukasz Żal (snímal mimo jiné i zmíněného Dovlatova a Pawlikowského oscarový titul Ida) je naprostý kouzelník. Filmem Studená válka to (opět) dokazuje. Ale zároveň poněkud zastiňuje samotného režiséra Pawla Pawlikowského s jeho příběhem o nešťastné lásce dvou hudebních osobností, kterým poválečné komunistické Polsko (a svět vůbec) nedalo prostor dýchat a zpívat. Úspěch a možnost být sám sebou I ve vztahu s druhým se totiž pro hrdiny fatálně rozchází s možností zachovat si vlastní kořeny. Následník filmu Ida je hudební a obrazová pochoutka, skvěle pracující s hudbou I svými představiteli, ale vychází z poněkud slabého scénáře, který se štěpí mezi vícero měst a obsahuje I poměrně doslovné momenty a simplifikace. Jakmile začneme Pawlikowského film ukotvovat do slov a analyzovat, zbanální. Nejlepší je ho vnímat skrze obrazy (oproti Idě výrazně kontrastnější, ale poměr obrazu 4:3 zůstává zachován) a hudební nuance, které vyjadřují to, co se při různých posunech (ideologických, jazykových, náladových) ztrácí a opět objevuje za kvality.

Spustit audio

Související