Tichounce poděkovat za život... Vítěz Zlaté palmy v Cannes Hirokazu Koreeda o filmu Zloději

Hirokazu Koreeda získal Zlatou palmu za film Zloději
Hirokazu Koreeda získal Zlatou palmu za film Zloději

Prestižní Zlatou palmu, hlavní cenu na festivalu v Cannes získal japonský film Zloději, vyprávějící o skupině lidí za hranou zákona, kteří společně žijí na okraji společnosti jako třígenerační rodina.

Příběh začíná v okamžiku, kdy se ujmou holčičky zanedbávané jejími vlastními rodiči. Režisér Hirokazu Koreeda v oceněném snímku citlivým způsobem zkoumá, co dělá z rodin rodiny, zda je to pokrevní příbuznost, láska, péče, nebo také pragmatické důvody vzájemné skupinové výpomoci. Koreedův dar spočívá v tom, že je režisérem se sociálním citem a pozitivní vizí, propojující mnohdy rozdělenou společnost, což je cenná vlastnost. O sociálních tématech, důležitých filmových motivech a dalších věcech je i následující rozhovor.

V posledních letech jste natočil minimálně jeden film ročně. Krátce po sobě teď mají premiéru dva vaše celovečerní filmy. Jak to děláte, že pracujete tak efektivně?

Pracoval jsem paralelně na dvou projektech, natáčení se částečně překrývalo.  Ten druhý byl film Třetí vražda (The Third Murder). Scénář k filmu Zloději (Manbiki kazoku, Shoplifters) jsem měl hotový vloni na jaře a jako první jsem hned v létě natáčel jeho letní scénu. To znamená, že jsem hlavní dějové scény filmu točil až později po dokončení Třetí vraždy a víceméně popořadě podle scénáře, takže natáčení šlo hladce a rychle.

Ve svých začátcích jsem byl schopný realizovat jen jeden hraný film za tři roky, protože jsem jako každý jiný sháněl peníze a produkce tedy trvala déle. Teprve když se hotový film dostal do distribuce, mohl jsem začít nový projekt. Ale přibližně od roku 2011 už pracuji simultánně na více projektech a daleko rychleji. To proto, že jsem si kolem sebe vytvořil tým lidí, na které se mohu spolehnout a kteří mi pomáhají, ať už jde o domácí producenty, štáb a herce u nás v Japonsku, nebo o distributory z Francie, kteří mě průběžně podporují a obstarávají produkční a distribuční záležitosti. Pochopitelně jsem za takovou pomoc velmi vděčný, ale nemám žádnou jistotu, jak dlouho bude tahle ideální situace trvat.

Z filmu Zloději, režie Hirokazu Koreeda

Odkud jste čerpal námět Zlodějů? Proč jste se rozhodl vyprávět nám právě příběh o skupině lidí za hranou zákona, kteří společně žijí a fungují jako třígenerační rodina? Ten příběh mě citově velmi zasáhl a zajímalo by mě, jak jste přišel na takový námět…

Na to není žádná jednoduchá odpověď, inspirační podněty ke psaní scénáře jsou vždycky složité a komplexní a celý tvůrčí proces je pro mě trochu mystérium. Ale už když jsem točil film Jaký otec, takový syn (Like Father Like Son), tak jsem se zaměřil na vztahy rodičů a dětí  a položil jsem si otázku: Co vlastně zakládá rodinný vztah – je ta pevná vazba dána zděděnými vlastnostmi, krví, nebo spíš vyplývá z nepřetržitého času, který rodiče a děti stráví dohromady? V případě Zlodějů jsem své zkoumání vztahů mezi rodičem a dítětem ještě rozšířil -  zajímalo mě, jestli lze vystavět rodinnou vazbu zcela mimo pokrevní svazky. Takže jsem zvolil pár, muže a ženu, kteří chtějí být otcem a matkou, ale ve skutečnosti nemají děti, tak si je nějak opatří – jak funguje taková rodina? To byla výchozí otázka filmu. A jak jsem to téma promýšlel a hledal případy ze současného Japonska, objevil jsem v novinách náhodou kauzu velmi chudé rodiny, která po smrti babičky její úmrtí před úřady zatajovala, protože byla závislá na její penzi, což byl jediný stálý příjem v té nuzné domácnosti. Aby za svých těžkých existenčních podmínek ti lidé mohli žít jako rodina, aby vůbec přežili, museli se uchýlit k drobným krádežím v obchodech. A z téhle situace jsem postavil základní model toho filmu. A pak jsem začal budovat příběh.

Blog de Cannes VI. Zamáčkněte slzu, Zloději vítězí

Z filmu Zloději, režie Hirokazu Koreeda

Postřehy ze 71. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu světa. Poslední díl, tentokrát na okraj vrcholů festivalu. S palmami i bez.

Použil jste v příběhu některé zkušenosti z vlastního života nebo z širšího rodinného okruhu? Nebo jste nechal autobiografické prvky úplně mimo?

Popravdě je za filmem má vlastní dětská zkušenost. Až na to, že jsme jako rodina nekradli v obchodech, nikdo mě takové věci neučil. Já vyrůstal v bytečku, který byl ještě horší než ten domek ve filmu a žilo nás tam šest. Náš byteček byl na sídlišti a všechno kolem bylo v ještě horším stavu, než jste viděli na plátně. Nebylo tam vůbec žádné místo, tak jsem měl svůj koutek v zašupovací skříni, kde jsem měl ukryté hračky, pak učebnice, dobrodružné knihy a jiné poklady. Žil jsem v té skříni a svítil si tam baterkou, pozoroval jsem každodenní život své rodiny ze skříně. Takže ten chlapec ve filmu do jisté míry ztělesňuje mé vlastní dětství.

Z filmu Zloději, režie Hirokazu Koreeda

Máte v Japonsku problém se systémem sociální péče, která do takto sociálně slabých rodin zasahuje a rozděluje je?

U nás v Japonsku je systém sociální péče šíleně zaostalý. V Japonsku se pod tlakem současné politiky až dosud velmi sporá a úsporná sociální péče státu ještě více omezuje. Podle současných zákonů za péči o sociálně slabé rodiny nenese zodpovědnost stát. Rodina je soukromou doménou a jsou za ni zodpovědní jedinci. Když ta individuální zodpovědnost selže a rodina je v nesnázích, máme tendenci takovou rodinu vyobcovat, vyvrhnout ji ze „slušné“ společnosti. A v téhle tendenci jdeme stále dál.

Rád bych připomněl svůj oblíbený americký film „Ladybird LadyBird“ od Kena Loache, který je také o dospívání v rodině, kde se moc nevychovává, o tom, jak úřad sociální péče přebírá dítě, o tom, že sociálním úřadům více nebo méně nejde o šťastný život dítěte nebo mladého člověka. Sociální systém, který má pomáhat lidem, většinou vůbec nebere v potaz otázku jejich osobního štěstí.

Blog de Cannes V. Co s tím Trierem? Co s tím Godardem?

Z filmu Jack staví dům, režie Lars von Trier

Postřehy ze 71. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu světa. Tentokrát o nových provokativních filmech zavedených mistrů.

A tenhle efekt, kdy se v sítu sociální péče lidem ničí jejich životy, místo aby se jim poskytla pomoc, ten asi můžeme vidět všude bez ohledu na hranice - ve Švýcarsku, v Anglii i u nás v Japonsku.  Vezměme si třeba tu nezdárnou rodinu z mého filmu.  Jedna z otázek, které si tam kladu, je, jestli takovou rodinu opravdu máme odsuzovat? Jsou to lidé, které jsme vyhodili kamsi na okraj japonské společnosti, už jsme je odmítli a opustili a během toho filmu můžeme krok po kroku sledovat, jak je odmítáme znovu a znovu. Je to tak v pořádku?  Na to se svým filmem ptám.

Měl jste při natáčení filmu záměr systém sociální péče v Japonsku nějak ovlivnit? Zejména péči o děti?

Na to jsem při psaní scénáře vůbec nemyslel. Pochopitelně jsem se snažil situaci v téhle oblasti lépe poznat – navštívil jsem dětské domovy, kam úřady umisťují nezletilé, kteří zažívají domácí násilí. Největší problém v Japonsku je, že nemáme rozvinutou adoptivní péči, systém adopce je dosud příliš nový a není dobrý. Rodiny nemají o adopci dětí zájem a není u nás dostatek potenciálních rodičů, kteří by děti adoptovali. Alespoň v porovnání s evropskými zeměmi. A tak ty bité a zneužívané děti vlastně nemají kam jít a po čase se zase vracejí do původních rodin a zažívají to bití a to celé trauma znovu. Slyšel jsem dost příběhů o dětech, které se vlastní silou nedokážou z toho kruhu zla vymanit. A to byl důvod, proč jsem do scénáře zapojil fiktivní zuboženou holčičku Džuričan.

Blog de Cannes IV. Brutální a něžné vrcholy festivalu

Z filmu Climax

Postřehy ze 71. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu světa. Tentokrát o novince Gaspara Noé a Hirokazu Koreedy.

Ale na druhé straně jsem do filmu dal i svůj osobní zážitek – co jsem zažil se svým štábem přímo v dětském domově a co mě velmi emocionálně dotklo. To byla scéna s jednou holčičkou, která se vrátila ze školy, odhodila tašku s učením a začala nám nahlas předčítat obrázkovou knížku Suimin, takové vyprávění o malých rybičkách které se pod mořskou hladinou dohodnou, že se spojí, aby přemohly velké ryby. Nikdo z pečovatelů v domově si jí nevšímal, houkali na ni, ať už je zticha, že na to není čas, že nás to nezajímá, ale nikdo ji od té knížky nemohl dostat. Až když nám to dočetla, a my jsme jí zatleskali, tak se šťastně usmála. Asi postrádala svou maminku a chtěla to vyprávění sdílet s ní, ale kolem byli samí cizí lidé. A o tom ten film také je, mít kolem sebe blízké lidi, svou vlastní rodinu, stejně tak, jako je to v příběhu o Suimin. 

Zloději vrcholí ve scéně, kdy je celá rodina u moře – to je asi moment jejich největšího štěstí. Podobný závěr je také v Naší malé sestře, vašem filmu z roku 2015, který se také zabýval rodinou. Má pro vás mořská pláž nějaký symbolický význam?

Z filmu Zloději, režie Hirokazu Koreeda

Tak vidíte, tu podobnost jsem si vůbec neuvědomil. Když je ta rodina nakonec  rozmetána a každému z ní zbydou jen vzpomínky, tak jsem pro všechny chtěl jednu scénu velkého štěstí, ke které se můžou ve vzpomínkách vracet – a to je ta scéna na břehu. S tou představou jsem tu scénu psal. A ve skutečnosti jsem právě tuhle scénu točil jako první. Všechny ostatní scény jsem točil víceméně chronologicky, jen tuhle ne...  Ta babička je tam všechny vidí naposledy – brzy nato umře. A jak ta babička sedí na břehu a na všechny se zdálky dívá, tak jen zašeptá: Děkuji. To jsem do té scény nenapsal. To byl geniální nápad té herečky, Kirin Kiki – jen tak tichounce poděkovat za život. Asi ji to napadlo po přečtení scénáře, protože při točení první scény ještě nemohla „žít pro roli“. Já si té němohry tehdy vůbec nevšiml, až potom ve střižně.  A do té letní scény u moře se inspirativně zapojili všichni herci, takže je velmi jasná a pozitivní – a jsem jim za to velice vděčný.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v záznamu z pořadu Reflexe. Interview vzniklo na festivalu v Cannes, z japonštiny a angličtiny ho přeložila Haruna Honcoopová.