Blog de Cannes V. Co s tím Trierem? Co s tím Godardem?

16. květen 2018
Z filmu Jack staví dům, režie Lars von Trier

Postřehy ze 71. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu světa. Tentokrát o nových provokativních filmech zavedených mistrů.

Canneský line-up vždy patří do značné míry slavným, to znamená zavedeným auteurským jménům. Letošek je do určité míry výjimkou. Prostor dostala řada nováčků (z hlediska účasti v oficiálním programu Cannes i z hlediska debutů). Velkou pozornost k sobě připoutali dva staří provokující mistři.

Obrazová kniha, režie Jean-Luc Godard

Vltava ve stínu Zlaté palmy… Každý všední den v 7:50 přinášíme živé vstupy ze 71. ročníku festivalu v pořadu Mozaika. A ve středu 16. května vysíláme speciál pořadu Reflexe přímo z Cannes. Od 13 a 23 hodin.

Kniha obrazů… smrti

Francouzská legenda Jean-Luc Godard (U konce s dechem, Bláznivý Petříček, Číňanka, Shohem jazyku ad.) svým esejistickým, provokativním, jazykem internetu spíše trollícím esejem Obrazová kniha canneskému hlavní programu jako by připomínal, že existuje ještě úplně jiná kinematografie než fikce s hvězdami. Svůj film lakonicky skládá z citací s demonstrativně špatným zvukem, resp. střihem zvuku i kvalitou obrazu, která sjednocuje Godardovy vlastní záběry, scény z klasiky světové kinematografie a záběry, které pořídil Islámský stát. „Jedině ve fragmentech je totiž autenticita,” říká konkrétně. Hlavním tématem filmu je smrt a podoby její reprezentace, ale v poslední třetině se film soustředí na arabský svět. Jak Godard sám říká, vždycky zůstane na straně svých snů a oprávněné revoluce, a to, jak poněkud kontroverzně naznačuje, dokonce i té ozbrojené. Ačkoli není samozřejmé Godardův filmařský přístup snést, pro mainstreamové publikum zůstane nepřístupný, bez váhání stojí zato jeho film vidět a přemýšlet o něm.

Architekt, nebo stavitel?

Jack staví dům je nový film Larse von Triera (Melancholie, Dogville, Antikrist, Prolomit vlny, Idioti ad.). Matt Dillon v něm hraje sériového vraha, kterého v několika cynicky vyprávěných kapitolách sledujeme při jeho činech. Snaží se sám sebe přesvědčit, že vražda může být uměním a že je architektem (rozumějte umělcem) činů, ne jen stavitelem. Lars von Trier  investuje svůj nesporný filmařský talent do čím dál tím rétoričtějších vyprávění, které mají od Nymfomanky podobu disputace, a čím dál tím cituje sám sebe, rozvádí svoje provokace a řeší umění jako dokonalost spíš než jako smysl. Tímpádem jde právě pojednávat třeba umění (sériově) vraždit s klasickými díly (např. výtvarného) umění, což Trier v Jack staví dům explicitně dělá. A je to jen jeden z mnoha Jackových cynických tónů. Ve filmu vrah bez mrknutí oka ubližuje ženám, dětem i zvířatům, ale z díla pod tímto výrazným povrchem dýchá velká, těžká prázdnota. Jako černá komedie o umění bez lásky (pro otrlejší publikum) by Jack staví dům byl místy dobrý, ale pod maskou Triera-cynika je, obávám se, jen deprese, ne hloubka.