Sbohem jazyku: nový Godard je to nejradikálnější, co jsme kdy viděli ve 3D
Jeden z nejzásadnějších a také nejneuchopitelnějších francouzských filmařů Jean-Luc Godard přichází s novým filmem. Sbohem jazyku, natočený ve 3D, vstupuje do českých kin a nepochybně názorově rozdělí diváky.
Intelektuální onanie, spílají v internetových diskusích jedni. Novátorské dílo, tvrdí druzí. Nový Godardův film Sbohem jazyku navazuje na filmovou esejistiku, kterou se francouzský filmař zabývá posledních několik dekád. Za svoji novinku Jean-Luc Godard obdržel Cenu poroty v Cannes a objevil se v zahraničních žebříčcích nejlepších filmů roku 2014, například ve francouzském časopise Cahiers du Cinéma nebo u jejich podobně renomovaných britských kolegů v Sight and Sound.
A jaké myšlenky jeho esej přináší? Brzy budeme všichni potřebovat překladatele, abychom rozuměli tomu, co nám vychází z úst. Ani ničeho tak samozřejmého jako je rovnoprávnost mužů a žen se naší civilizaci nepodařilo dodneška dosáhnout. K realitě se uchylují jen zoufalí. Vidíme mlhu, zahalující svět, ne svět samotný. Tak se dají parafrázovat úvahy, které ve filmu tu více, tu méně explicitně zaznívají.
A zaznívá také toto: Vnitřní prožitek je něco, co si naše společnost zakázala. Zvlášť nám ho zakázaly spektákly, které nás obklopují. Proč tedy Godard filmuje ve 3D, které je synonymem spektáklu? Originálním způsobem a obrazově agresivně podvrací tento způsob snímání. Objekty, ale i písmena vystupují z plátna, prolínačky nám způsobují mírnou prostorovou závrať. (A situaci ještě divákům v Česku komplikují titulky.) Sbohem jazyku Godard natočil na několik různých malých kamerek včetně GoPro. Oproti vyšperkovaným válečným a přírodopisným záběrům s účelově vystavěným předním plánem, tj. s věcmi, které si s 3D asi hlavně spojujeme, tady máme nepříjemné objekty, které nám z obrazu zasahují do „našeho“ prostoru. Mluvit o historickém a společenském dědictví ve 3D znamená dát historické neštěstí pěkně formát 3D, komentuje to Godard. Jde tedy nejen proti 3D mainstreamu, ale i proti filmařům jako je Werner Herzog nebo Wim Wenders, německým klasikům, kteří se v poslední době přiklonili ke 3D, ale využívají ho k zintenzivnění emocí a vtažení do jimi vytvářených iluzí. A to je pravý opak toho, o co jde Godardovi.
Kdo chtěl od Jeana-Luca Godarda jednoduché vyprávění, přišel si na své jedině na začátku jeho kariéry s filmem U konce s dechem. Nejpozději od poloviny 60. let (kdy Godard točil filmy jako Bláznivý Petříček) je příběh pod palbou referencí, dekonstrukce a odhalování. Dnes od něj můžeme vidět úvahy na téma válka – jako ve filmu Naše hudba (2004), nebo ideály – jako ve Filmu Socialismus (2010). Nesrozumitelný ale Godard není. Ani pro ty, kteří ho považují za skeptického starého evropského intelektuála, který se táže, jaký bude ten nový život…
Můžeme argumentovat, že ne všechny myšlenky ve filmu Sbohem jazyku jsou objevné a nové. Ostatně film je prošpikovaný citacemi od Moneta, Sartra a řady jiných. Můžeme film vidět jako sebestředný, víc než osobní. Ale i Godardův pes, kterého vidíme v řadě záběrů, je napojený jak na vizuální poetiku filmu, tak na významy. Jako zvíře vidí pes svět čistý, nezastřený lidským vědomím, připomíná nám autor. Můžeme také film, vyžadující trvalé soustředění, přes krátkou stopáž 70 minut považovat za vysilující. Ale mě Godard tentokrát svojí agresivní svéhlavostí okouzlil.
