Blog de Cannes IV. Brutální a něžné vrcholy festivalu

Co dělá rodinu rodinou?

Láska stojí nad geny. Vnitřek nad vnějškem. Smysl nad normami. To nám svými filmy sděluje Japonec Hirokazu Koreeda, jehož novinka Zloději (Shoplifters) se zařazuje k tomu nejlepšímu, co kdy natočil. V Cannes mě emočně zasáhl tam, kde se neumím moc bránit. A to nejen mě, ale I další kritiky a diváky. Například americký kritik z LA Times Justin Chang napsal, že film je něžným objetím a že Bůh viděl nového Koreedu, protože v Cannes se rozpršelo.

Filmem Zloději (Shoplifters) mě Koreeda dojal stejně jako předcházejícími filmy, ve kterých často a rád zkoumá, co dělá z rodin rodiny a na čem v nich – a v našich životech obecně – skutečně záleží. (Řeč je především o dřívějších filmech Jaký otec, takový syn, Naše malá sestra nebo Po bouři, které byly všechny alespoň limitovaně k vidění I v Česku.) Skupina hrdinů v Koreedově novém filmu totiž vypadá navenek jako rodina, vůbec rodinou v obvyklém – právním – slova smyslu není. A i to, co vypadá jako únos dítěte skupinou zlodějů, vidíme od začátku z úplně jiné perspektivy. Právě tato událost celé dění filmu otevírá. V současném světě, ve kterém patchworkové a dysfunkční rodiny tvoří tak významné množství společností, je to nakonec i obecně zásadní téma přesahující intimní story. 

Koreeda je v současnosti na vrcholu svojí tvůrčí dráhy, věřím, že si toho porota vedená Cate Blanchettovou všimne.

Všechno je špatně, jen ten film je dobrý

Druhý film, o kterém se chci zmínit, je také silný zážitek, ale úplně jiná písnička. Moje osobní zkušenosti s drogami jsou mizivé, ale pokud někdo prohlubuje moji představu o nejhorší variantě zážitku z fetu, je to rozhodně Gaspar Noé. Novinka Climax je jeden ohromný špatný trip.

Noé se svými postavami (o hrdinech těžko může být řeč), tedy nesourodou skupinou tanečníků, připravujících představení na americké turné, deliricky sestupuje do pekel. Právě zážitek jiného světa, světa agrese, ztráty kontroly, hodnot a orientace v prostoru, do kterého dveře pootevírají právě drogy, je jedním z hlavních cílů francouzského provokatéra. A to už od jeho raných filmů (Nikdo mě nemá rád atd.). Pro diváky, kteří nesnesli jeho nechutný, brutální, nápaditý a fascinující Irréversible (Zvrácený) nemá cenu o Climaxu dál uvažovat. Bez spoilerů můžu dál už jen prozradit, že Climax ústí do výroku, že „život je sdílená nemožnost” a „smrt unikátní zkušenost”. Noé nás bere na jízdu, poutající naše oči a vedoucí nás tam, kam jsme nikdy nechtěli. Společně s filmem Vejdi do prázdna a Irréversible utvoří Climax pravděpodobně Noého trojici zatím nejsilnějších filmů.

P. S.: Oba dva filmy uvidíme v českých kinech.