Bídníci nazlobeně rapují o životě v sídlištní džungli
Francouzský režisér filmu Bídníci bere diváky do sídlištní džungle a sklidil za to Velkou cenu poroty v Cannes i nominaci na Oscara.
Bídníci jsou dnes synonymem pro velkolepý písňový spektákl, dobové kulisy a oscarové herecké výkony. Teatrální historizující stylizace možná věrně odráží dobu romantismu, v níž Victor Hugo psal své košaté literární dílo, už méně bezprostředně ale zachycuje spisovatelovo takřka encyklopedické zaujetí rozrůzněnou Paříží, jejími stokami, spletitými uličkami, osiřelými dětmi a malými zlodějíčky.
Oprášit Hugovu klasiku a vnést do jejího odkazu kromě nadčasového humanismu i pichlavější sociální apel se snaží nový francouzský film Bídníci režiséra Ladje Lyho. Místo přepjaté muzikálové árie, po které každý petit bourgeois odejde spokojeně domů, připomínají tito Les Mis nazlobený hip-hopový flák z chudinského sídliště.
Banlieu. Zaplevelená zahrada, ve které vyrůstají pěkně zlobivá kvítka
Tím sídlištěm je pařížská periferní čtvrť Montfermeil, v níž Ly jako syn malijských přistěhovalců vyrůstal a ve které shodou okolností Hugo psal svůj román. Film není jeho přímou adaptací, jako spíše volnou aktualizací, která původní příběh nepřevypravuje, ale parafrázuje, přenáší jej do současnosti a zamýšlí se nad tím, jak se dnešek rýmuje s minulostí. Více než konkrétní postavy a dějové motivy debutující režisér od Huga přebírá zájem o příměstský ekosystém – zaplevelenou zahradu, ve které vyrůstají pěkně zlobivá kvítka.
Naším pomyslným průvodcem sídlištní džunglí je Stéphane, nováček u místní policejní patroly. Jeho vyjukaný pohled od začátku kontrastuje s ostříleným vystupováním jeho parťáků, především nanachrovaného Chrise, který neváhá předvádět svoji dominanci na poflakujících se teenagerkách a na každého dělá co největší ramena.
Stéphanova umírněnost se oproti tomu dlouho jeví jako nezbytný korektiv, jako jediná možná, jediná správná reakce na všechny ty zautomatizované projevy neúcty, bezcitnosti a agrese. Jenže Stéphane v tomto příběhu není a nemá být morálním jádrem, jehož decentní vystupování a ohleduplnost napraví potíže celé čtvrti. Naopak se ukazuje, že do zákona džungle tyto hodnoty tak úplně nepatří, že prosazovat je osamoceně je jako prorážet hlavou zeď a že člověk si je v takovém prostředí stejně dlouho neudrží.
Predátoři, oběti a úmysly
V Bídnících jsou viníci a oběti, ale jejich role se zdvojují a není lehké někoho jednoznačně postavit přes soud. Konflikty a tragické situace často vznikají neplánovaně a bez jasně zachytitelných zlých úmyslů.
Ptát se muslimských kluků, proč před strážníky instinktivně utíkají do bezpečí, nemůže vyústit v jakkoli užitečnou, srozumitelnou odpověď. Utíkají proto, že jsou k tomu pudově ponoukáni, protože to zkrátka mají v krvi, aniž by znali důvod, stejně jako když stádo antilop spatří nebo vyčenichá blížícího se predátora. Na tom, jestli něco doopravdy provedli, nebo ne, stejně tak nesejde. Je to přesně ta potencialita, která se nad nimi tak neodbytně vznáší – ta pravděpodobnost, že něco mohli provést, která z pohledu policajtů ospravedlňuje každý surový zásah.
Právě tato citlivost vůči rozkolísané dynamice problémové čtvrti, v níž se jednotlivci ve svých týmových dresech a etnických či náboženských tlupách mění v impulzivně jednající zvěř, je největší předností Bídníků. Určující emocí přitom na rozdíl od Hugova románu není naděje, ale bezvýchodnost. Ačkoli se může zdát, že film následuje zvláštní dramaturgický rytmus, kdy po událostmi nabitém adrenalinovém dni přichází večerní zklidnění a pak už jen stručný, zhruba čtvrthodinový přívěšek, z hlediska bezvýchodného vyznění taková struktura dává smysl. Závěrečné inferno nejen že vyostřuje dosavadní střety, ale současně ještě intenzivněji přitahuje pozornost k Montfermeilu jako živoucímu organismu napadenému autoimunitní poruchou. Všudypřítomné harampádí se z pouhého znaku veřejné devastace mění v devastující zbraň, těsné panelákové chodby se v dusivém dýmu světlic mění v chuligánskou klec, kde strážci pořádku, zahnaní do slepé uličky, čelí houfu rozzuřených lvíčat.
Chaos skupin a kolektivu
Euforický úvod, v němž Francie oděná do trikolóry jednotně oslavuje vítězství na fotbalovém mistrovství světa, tak v deziluzivním konci nachází svůj střízlivějící protějšek. Na obou stranách filmu je přitom patrné, že Lyho fascinuje především nevypočitatelnost kolektivů – ne geometricky přesný ornament masy, ale chaoticky se přelévající dav. Že mezi rozjásaným prologem a rozbouřeným epilogem zeje nevysvětlitelná trhlina, je správně.
Stejně jako neutuchající protestní akce Žlutých vest musíme tyto skupinové rozbroje chápat nejen jako mediálně zkratkovité výčty konkrétních požadavků a škatulkujících nálepek, ale jako signály, které mají složitější a hůře pochopitelné příčiny.
Související
-
Z ideologického vězení může fanatika vymanit až dotek smrti, říkají režiséři filmu Mladý Ahmed
Belgické režisérské a bratrské duo Jean-Pierra a Luca Dardennových portrétuje v novém filmu Mladý Ahmed dospívajícího islámského radikála.
-
Vyprávím o válce vyhlášené zaměstnancům, říká režisér filmu Do boje Stéphane Brizé
Francouzský režisér Brizé mluví o odborářích, právu na práci a kombinaci reality s fikcí ve svém novém filmu Do boje, který aktuálně promítají česká kina.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.