Bauhausský hvizd. Dokument o průkopnici sociální fotografie Ireně Blühové

Irena Blühová na Bauhausu, Dessau
Irena Blühová na Bauhausu, Dessau

Od přírodních témat postupně přecházela k dokumentárním snímkům nejzaostalejších oblastí Slovenska a k zaměření na sociální reportážní fotografii. Její život a tvorbu zásadně ovlivnilo studium na umělecké škole Bauhaus v Německu ve 30. letech minulého století.

Mimořádnou odvahu a osobní statečnost prokázala při práci v odboji za druhé světové války i v 50. letech v době stalinských čistek. O osudech slovenské fotografky vypráví její dcera Zuzana Blühová a z archivních nahrávek promlouvá i sama Irena Blühová.

Irena Blühová s dcerou Zuzanou v roce 1989

V dubnu 2019 si připomínáme sto let od vzniku umělecké školy Bauhaus v Německu. Založil ji architekt Walter Gropius ve Výmaru, později sídlila v Dessau a v Berlíně. Na Bauhausu vyučovali význační umělci jako Paul Klee, Vasilij Kandinskij, Lászlo Moholy-Nagy, Ludwig Mies van der Rohe, Oskar Schlemmer a mnoho dalších. Přicházeli sem učitelé a žáci z různých zemí, a učila se zde i řada československých studentů, včetně žen. Ve 30. letech na Bauhausu studovala také jedna z nevýznamnějších osobností slovenské fotografie Irena Blühová, u níž je cenné navíc i to, že zanechala na toto období i na další etapy svého života vzácné svědectví.

To bola najlepšia škola, aj životná. Jednak tam celkovo nebolo nikdy viac, ako sto päťdesiat až dvesto poslucháčov. A na toto boli priestory, na toto boli profesori, na toto boli majstri a všetko. Tam teda skúšky neboli. Ale každým koncom semestra mal každý možnosti pripraviť výstavu zo svojich najlepších prác. Musel vedieť, že čo chce, kde sa chce dostať. Čo to vlastne je, čo je potrebné, aby v tom svete to išlo dopredu. Musel vedieť, že umenie je len vtedy umenie, keď pomáha ľudstvu sa dostať dopredu. A že má v sebe toľko humanizmu, že to formuje samočinne charakter človeka.

Irena Blühová se narodila 2. března 1904 v Povážské Bystrici v početné rodině. Otec Moric Blüh měl obchod se smíšeným zbožím.  Matka Žofia pocházela z Oravy. Do základní školy Irena chodila v Považské Bystrici, ale střední školu, vyšší dívčí a gymnázium, studovala v Trenčíně na piaristickém gymnáziu.  Ve dvacátém roce se vrátila do Považské Bystrice, protože rodina ji nemohla dále podporovat. Začala pracovat jako pomocná bankovní úřednice, při práci jezdívala od dvaadvacátého roku do Bratislavy, kde studovala při zaměstnání na reálném gymnáziu. Kromě vzdělání ji zajímala veřejná aktivita, sport. Od mladých let pozorovala ve svém okolí i na cestách zaostalost a bídu tehdejšího Slovenska, což ji vedlo k levicové orientaci. V roce 1921 vstoupila do právě založené komunistické strany. Byla také jednou z prvních žen, které se odhodlaly vzít do ruky fotoaparát. Od roku 1924 se fotografický přístroj stal jejím turistickým „skicářem“ na společných výpravách s pozdějším manželem, známým malířem Imrichem Weinerem-Králem, s nímž měli i společné přátele a zájmy o turistiku, horolezectví, cestování, názory na svět, politiku a umění.

Irena Blühová od turistické a sportovní fotografie postupně přešla k zobrazování a dokumentování bídy a hmotné a duševní zaostalosti lidí na slovenském venkově. Vytvořila cykly: Děti a dětská práce, Sezónní dělníci, Život a práce pastýřů, Pěstitelky tabáku, Jarmarky a další.

Irena Blühová v roce 1989 před portrétem od manžela Imro Weinera Kráľa z roku 1933

Po maturitě jí rodina nemohla poskytnout prostředky na další studium, a musela si vydělávat na živobytí jako úřednice. Zároveň hledala školu, kde by se dále vzdělávala. O umělecké škole Bauhaus se dozvěděla z článku Ilji Erenburga ve Frankfurter Zeitung a ze souboru Erenburgových reportáží z cest po Evropě dvacátých let, psaných pro sovětský tisk. V roce 1931 odešla do německého Dessau studovat fotograficko-typografickou propagaci a dějiny umění k Vasiliji Kandinskému. Chtěla se živit jako fotografující publicistka, pracovat s tiskem, časopisy a knihami. V roce 1933 nacisté Bauhaus zrušili.

Když se vrátila z Bauhausu, byla Irena Blühová pověřena vedením nakladatelství a knihkupectví Blüh v Bratislavě. Toto nakladatelství bylo napojeno na organizaci Internazionale Arbeits-Hilfe a vydavatelství Neue Deutsche Verlag. Kolem prodejny se shromažďovali spisovatelé, umělci, studenti i dělníci, pořádaly se tu malé výstavy pod názvem „Umenie za tovar“. Blühová spolu s osobnostmi s podobnou životní orientací vytvořila sdružení sociálně-kritické fotografie Sociofoto.

Siesta, studenti na balkóně menzy, Dessau

Po připojení Rakouska k Německé říši zabezpečovala utečencům a aktivistům protifašistického hnutí ilegální přechody z rakouského břehu Dunaje na bratislavský, obstarávala jim úkryt, stravu a oblečení.  V roce 1944 byl na ni vydaný zatykač, před kterým se jí, díky varování přátel, podařilo na poslední chvíli uprchnout. Nejprve se skrývala v horských chatách a kolibách Malé Fatry. Po získání falešných dokladů na jméno Elena Fischerová našla zaměstnání v podniku vyrábějícím náhražky pohonných hmot v Humenném a později v Mlynárovcích. Její manžel prožíval válečné roky ve Francii. Konec druhé světové války byl pro Irenu Blühovou tragický. V Osvětimi a Terezíně zahynul její otec, čtyři sourozenci s rodinami a mnoho přátel. Sestru Terezu, která byla také v odboji, chytili a popravili na samém konci války. Válku nepřežili ani blízcí Irenina manžela. Během války přišla rovněž o archiv, téměř o všechny negativy a fotografie. 

V roce 1945 se stala ředitelkou Vydavatelství Pravda. Byla to těžká práce, stroje byly rozbité, nebyla auta, papír vždy jen na pár dní. V roce 1951 dostala pověření vybudovat z příruční knihovny Státního pedagogického ústavu velkou, celoslovenskou knihovnu. Dálkově vystudovala knihovnictví a pedagogiku, sama později přednášela na katedře žurnalistiky a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Komenského a v letech 1955-1965 se stala zakladatelkou a ředitelkou Slovenské pedagogické knihovny. Po odchodu do důchodu v roce 1966 se konečně mohla vrátit se ke své milované fotografii. Zaměřila se na fotografování krajiny, vytvořila cyklus Stromy. V 80. letech fotografovala architekturu a městské zákoutí Londýna a Amsterdamu.

Bohatý a nejednou i dramatický život Ireny Blühové skončil 1. prosince 1991 v Bratislavě, kde zemřela ve věku 87 let.

Vysíláme v rámci projektu Rok moderny.

Připravil Jiří Vondráček.

Dramaturgie Viola Ježková.

Zvuk: Roman Špála.

Spustit audio

Související