Anna Beata Háblová: Památník Jana Palacha

CUKRÁŘSTVÍ JOSEF PALACH, stálo na vývěsním štítu, a na menší ceduli na mém boku připsáno ZMRZLINA. Dva tmavovlasí kluci, Jiří a Jan, chodili pečivo ochutnávat jen do doby, než byla má sladká náruč směřující k hlavní ulici zavřena a zazděna a z drobných podnikatelů Josefa a Libuše se stali dělníci. To byl začátek 50. let a začátek všeho dalšího zmaru, který se do mě zařízl jako zrezivělá ocelová hrana.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, muzeum v Benešově

Byl jsem dům jako každý jiný. Stával jsem na trojúhelníkovém pozemku doplněném hospodářskou stavbou. Uprostřed dvorku se košatila jabloň a rozhazovala své listy na sešlapanou trávu. Byl jsem obyčejným kus zdiva až na to, že vedle mě bublal nenápadný potok a ve mně myšlenky kluka, který si po většinu času četl.

Když se do obce Všetaty vloupá mlha, nechá za sebou melancholii jako zotvírané šuplíky a skvrny na fasádách jako rozházené prádlo. Na zemi po ní zbyde akorát válející se stín tuláka s flaškou a urousaným psem. Otec Josef zemřel na infarkt, Jiří se oženil a ve mně zůstali žít Libuše se synem Janem.

Ten den, kdy se to stalo, jsem si přál hořet místo něj. Záclony by zmizely jako vlasy a zdi by se zjizvily jako kůže. Zřítil bych se do sebe krovem a okna bych si prokopnul kouřem. Ale byl mi dopřán jen smutek matky a bratra a od této chvíle nepřetržité sledování a slídění státní bezpečnosti.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, sportovní hala v Břežanech

I přátelé holubi mě ze strachu z výslechu přestali navštěvovat. Základy domu poznají, kdy je dům na dně. Vší silou jsem začal chátrat. Tak dlouho jsem vyzýval plevel na dvorku, až kořeny zelených šlahounů začaly prorůstat mou omítkou.

Když mě kupovalo Národní muzeum a vyhlašovalo architektonickou soutěž, moc už ze mě nezbývalo. Byl jsem jako vyschlá krovka brouka. Zadáním bylo udělat ze mě umělecký objekt, z dvorku meditační zahradu a decentně přistavět výstavní pavilón.

Vyhráli architekti z atelieru MCA. Jejich touhou bylo vyzdvihnout sílu rodiny a tak mě prokláli ocelovým klínem, který se zaráží o betonovou desku stolu v místech, kde kdysi stával jídelní stůl rodiny Palachových. „Hrana zla“ totiž pořezala nás všechny. Zdivo se všemi svými rýhami a vysprávkami mi zsinalo bílým nátěrem.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, Ještěd

Nechal jsem se zvnějšku znovu pokrýt břízolitovou omítkou. Střešní tašky mi očistili a vrátili zpět. Okna v přízemí mi zatemnili ocelovými pláty s pozorovacími kukátky uprostřed, abych na oplátku zase já mohl šmírovat ulici, odkud dřív sledovali mě. Dveřmi, kterými tehdy Jan odešel, lze vyjít ven, ale už se nelze vrátit. Jabloň je vysazená zhruba v místech, kde rostla ta stará. Dřevěná lavice stojí na hraně dřívější hospodářské stodoly, aby zůstaly zachovány proporce dvorku.

Do výstavního pavilonu umístili to, co měl Jan v den svého upálení při sobě. Aktovku, dopis, hřeben. Ze všeho nejvíc mě rozněžňuje zubní kartáček. Přes sklo pavilonu pozoruji smyčku části dokumentu od Olgy Sommerové, ve které kněz Tomáš Halík říká: „On za tuto zemi a za to, aby se tento národ nezkřivil, obětoval svůj život. A tím nám ukázal, jakou máme cenu. Jakou máme cenu v jeho očích, a jakou cenu bychom měli mít ve svých vlastních očích. Že bychom si měli být vědomi své důstojnosti. Důstojnosti občanů, důstojnosti svobody.“