Anna Beata Háblová: Intervence do baroka
Chodila jsem tam už jako dítě se svými staršími sourozenci. Na večerní mše do kostela nejsvětějšího Salvátora.
Chodili jsme pěšky přes svažující se Pohořelec, Úvozem kolem oprýskaných zdí s litinovými lampami, kolem skrčených domků Nerudovky s věhlasnými domovními štíty, míjeli jsme renesančně i barokně načechrané fasády, pohledem jsme zakopli o burleskní baroko svatého Mikuláše, a už si nás bral kamenný most se svojí tichou válkou soch.
Anna Beata Háblová: Palác DRN na Národní
Během jedné přednášky v Japonsku jsem obdržela dotaz, co je to umění. Slyšela jsem se, jak odpovídám: Umění je způsob myšlení.
Stát nad řekou a nechat svůj pohled pořezat o ostré hrany města. To byl vždycky okamžik, který kdybych chtěla popsat, nastal by kýč. Takový ten vlezlý pohyb růžového gelu na obzoru. A to i přes to, že se většinou jednalo o rozsypané hejno špinavých holubů oproti studenému oparu. O rozběhnutá světla na pohyblivé látce řeky. O prázdno, které je pro město to nejcennější, protože znamená rozhled a odstup.
A na jednom konci té krásy, která se nedá a nesmí popsat, je jako interpunkce, jako tečka – kostel Nejsvětějšího Salvátora. Tři oblouky portiku a nad nimi tympanon se sochou Krista spasitele. Raně barokní architektura Carla Luraga a později Francesca Carattiho. Kroky uvnitř duní kresbou mramoru.
Sedneš si do lavice a zavržeš vyřezávaným dřevem. Vzhlédneš a nad tebou jako svatozář světlo kupole s pěnou štukových ozdob od Jana Jiřího Bendla. A kolem další a další obrazy obrazů. Vypadá to, že k tomuto už nelze nic přidat. A přes to, každý rok se do těchto barokních vod dostává nový proud současného umění.
Anna Beata Háblová: Duchovní pračka Petra Pelčáka
Můj otec se narodil v malé vsi ztracené kdesi v hlubinách Vysočiny. Pár podlouhlých stavení kolem neforemné návsi, a pak už jen pole, lesy, louky, remízky, stráně a zabahněné rybníky.
Salvátor se pro mě stal dvojnásobně osudným ve chvíli, kdy byl můj manžel požádán, aby zde vytvořil uměleckou instalaci na dobu půstu před Velikonocemi. Jestli si dobře vzpomínám, začalo se tomu říkat postní intervence. Tehdy se slovo intervence mezi umělci ještě tolik nepoužívalo. Většinou se mluvilo o výstavě, ať byla sebevíce konceptuální.
Obrazy se rozvěsily na zeď, řeklo se pár nesrozumitelných vzletných slov a vypila se dvojdecka levnějšího vína. Jenže kde najdete v upovídaném baroku prázdnou zeď. Možná, jste-li sochař, postavíte svou věc do prostoru, jako to udělal Václav Cigler se svými nerezovými nádobami – jednou prázdnou a druhou naplněnou vodou až po okraj. Nebo jste-li Adriena Šimotová, můžete svou existenciální kresbu na papíře položit na zem jako mrtvé tělo. Ale jak dál?
Jsem přesvědčená, že slovo intervence vlezlo do českého uměleckého žargonu právě až v tomto období, kdy se kurátor Norbert Schmidt a jím pozvaní umělci zamýšleli nad tím, jak do barokního prostoru zasáhnout. Na tuto otázku odpověděl i sám Norbert Schmidt, když do prostoru kněžiště nechal nainstalovat monumentální bílé plátno, odkazující se k tradici zakrývání obrazů v postním období.
Anna Beata Háblová: Stadion kontemplace
Sjezd z americké dálnice připomíná odbočku na obchodní centrum, s tou výjimkou, že kromě velkého parkoviště návštěvníky vítá i obří socha Krista s křížem.
Pokud jste ale Patrik Hábl a máte po boku ženu, která vám říká, ať všechno děláte větší a ještě větší a ve spojení s architekturou, protože na měřítku a prostoru přece záleží, nemáte to vůbec jednoduché. A tak nezbývá, než obrazy v kostele zakrýt kompletně všechny a nahradit je svými vlastními abstraktními kompozicemi.
Myslím, že tento způsob práce, kdy začal můj manžel chodit domů až pozdě v noci, vyčerpaný, hladový, promrzlý a zázrakem vyváznuvší nějakému smrtelnému úrazu, se stal pro jeho tvorbu příznačným. Byla to pro něj zásadní doba. Doba, kdy začal dělat intervence.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
