Alena Zemančíková: Student Smetana a klišé národního klasika
Bedřich Smetana byl špatný student, říká se v Plzni s potměšilým mrknutím. V době, kdy tam studoval na premonstrátském gymnáziu pod dohledem svého bratrance, profesora fyziky a národního buditele Josefa Františka Smetany, nestály Škodovy závody, divadlo bylo jen takové prozatímní, za hradbami v polích a lukách stály jen řady stodol a jen tu a tam dům v zahradě.
Bedřich Smetana do Plzně přišel, když mu bylo 16 let. Do té doby vystřídal několik školských ústavů. Předtím v Praze už se studiem jednoduše praštil a prohlásil, že se bude dál vzdělávat jenom v hudbě. Otci ovšem záleželo na tom, aby jeho syn měl předpoklad seriózního zaměstnání, a tak ho dal na poslední tři roky gymnázia do Plzně. Smetana si v Plzni psal deník, který nedávno s komentářem a doprovodnými studiemi vyšel.
Čtěte také
Díky překladu do češtiny se dozvídáme například, že jeho hudební nadání bylo dobře obchodovatelné, profesor Beer ho vodil po plzeňských salonech a bálech co pianistu, z čehož měl Bedřich drobné příjmy a premonstrát, o němž Smetana píše v deníku, že byl tlustý a poživačný, přišel k dobrému pohoštění a do společnosti. (Ostatně tento proradný profesor Beer mu o rok později napaří nedostatečnou ze stylistiky).
Mladý Bedřich Smetana byl také plamenným obdivovatelem plzeňských slečen, popisuje o nich ve svém deníku celé stránky, teatrálně se souží, běduje, jásá, dopodrobna popisuje léčky, jaké strojí, aby slečnu Kláru, Elisu, Lídu a naposledy Kateřinu potkal. Nevynechá žádnou kulturní příležitost či atrakci, dvakrát jde na kouzelnickou produkci, přestože druhý den má zkoušku z náboženství, navštíví loutkové divadlo i voskové panoptikum.
Čtěte také
Kritizuje: „Byl jsem v divadle, protože na ceduli stálo: Alpští pěvci z Tyrol. Byl jsem napálen tak jako celé publikum. Protože takový šunt patří do hostince.“ Z výletu do Plas si zaznamená: „Když jsem vešel do konventu, byl jsem, abych tak řekl, překvapen při pohledu na ten velkolepý stavební styl, především na skvostné schodiště a vysoké, široké chodby. Ještě více jsem obdivoval vysoké, točité schody, volně se vznášející ve vzduchu až na půdu.“
Plaský konvent v té době patřil Klementu Lotharu Metternichovi a jméno Jan Blažej Santini Smetana v životě neslyšel. Nakonec v Plzni potká Kateřinu Kolářovou, která hraje na klavír snad lépe než on sám. Miluje její ruku pianistky s krátce ostříhanými nehty. Její rodiče se z Plzně odstěhují, ale Bedřich s Kateřinou se setkají znovu v Praze a 29. srpna 1849 mají v kostele sv. Štěpána svatbu.
Může se někdo divit, že se mu nechtělo sedět celé večery nad učením? Když po Radbuze se dalo plavit na lodičkách a do okolních vesnic, ze kterých dnes zbyla jen jména plzeňských čtvrtí, chodila mládež k sedlákům mlsat smetanu?
Čtěte také
Student Smetana o svém zjevu napsal: „Myslel jsem, že moje fysiognomie s velikánským nosem, silným obočím, krátkozrakýma očima a havraními černými vlasy nebude nikoho přitahovat.“ Takovou podobu ale rozhodně nenajdeme ve Smetanových sadech, kde stojí jeho bronzová socha od Aloise Sopra z roku 1978. V katalogu plzeňských památek se píše, že má připomínat Smetanův studentský pobyt v Plzni, nic takového ale socha nedělá. Představuje všeobecné klišé národního klasika.
Klukovského studenta Smetanu najdeme na moderní nástěnné malbě Vladivoje Kotyzy z roku 2001 v takzvané Proluce na štítové zdi domu v Křižíkových sadech u dávno zbouraných hradeb. Tančí nejspíš polku mezi dalšími veličinami plzeňských dějin.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
![slovo_nad_zlato.jpg slovo_nad_zlato.jpg](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/19c0a47caca04bb76b27ba3edcdf74cd.jpg?itok=1i0_J3I_)
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/e2afc965669332fc5318f1eaa402a4b5.jpg?itok=i3X2CUFb)
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.