Alena Zemančíková: Porodní báby forever
Před několika lety uváděla televize britský seriál Zavolejte porodní sestřičky. Příběh civilních porodních sestřiček, midwives, i řádových sester kláštera svatého Nonáta začíná v těsně poválečných letech v chudém, přístavním a tou dobou ještě válkou hodně poničeném londýnském East Endu. Porodní sestry jezdí k případům po vymlácené dlažbě na kole. Početné rodiny přístavních dělníků žijí v nuzných a přecpaných bytech, většina života se odehrává na ulici.
Ženy rodí doma a v civilních šatech. Trvá nějaký čas, než se podaří zavést těhotenskou poradnu a kupodivu, v její čekárně těhotné ženy kouří – a kouří i sestřičky a obětavý doktor Turner.
Čtěte také
Seriál vznikl podle vzpomínek Jennifer Worthové a zobrazuje se v něm v podstatě všechno, co se odehrálo v oboru porodnictví mezi lety 1957 a 1967: boj o legalizaci potratu, počátky antikoncepce, katastrofální účinky thalidomidu, který ulevoval od nevolnosti v těhotenství, ale způsoboval malformaci plodů, dotkne se epidemie dětské obrny a záškrtu, nevyhýbá se ani otázkám pohlavních chorob, alkoholismu, prostituce, homosexuality a rasismu, týrání žen a dětí, poporodních psychóz, zanedbávání péče, migrace z kulturně vzdálených zemí.
Většina příběhů má šťastný konec, je to přece jen seriál pro většinové publikum anglofonních televizí, ale jsou i takové, které končí tragicky. Mezi jeptiškami a civilními sestrami dochází někdy k rozporu. Právě na střetech o potraty a antikoncepci se připomíná, jak důležitý je sekulární medicínský přístup, když jde o záležitosti pohlaví. Zachycení reálií té doby je fascinující, ale na to jsme u britské televizní tvorby zvyklí.
Čtěte také
Seriál začíná v 50. letech, kdy jsem se v tehdejším Československu narodila, a končí nedlouho předtím, než se narodily moje nejstarší děti. Musím říct, že v porodnicích v Praze i v Plzni byly poměry povýtce kasárenské, lidštějšího zacházení jsem se dočkala až v roce 1989, kdy atmosféra byla už nabitá reformní energií a nedostatečné vybavení doháněly porodnice humanizací vztahu k matkám a jejich dětem. Teprve tehdy, připadalo mi, rodička přestala být pouze předmětem socialistické zdravotní péče, číslem a složkou v dokumentaci, a stala se člověkem.
A teď už můžu konečně říct, proč o tom mluvím zrovna teď. 4. – 9. prosince 2023 totiž proběhlo setkání UNESCO, které mělo na svém programu také jednání o uznání porodní asistence za chráněné nehmotné kulturní dědictví. Návrh, který předložilo 8 zemí, připomíná, že praxe porodních sestřiček má nejen historicky blahodárný vliv na porod, ale je i inspirací pro různé druhy umění. V návrhu jde také o zachování a trvalé vykonávání téhle nenahraditelné práce a poslání.
Čtěte také
V české literatuře se o propagaci profese zasloužila historička Milena Lenderová knihou Ženy s kufříkem a nadějí. Tam se člověk dočte také to, že bratr osvícenského jazykovědce Josefa Jungmanna Antonín Jungmann byl autorem Úvodu k babení, jedné z prvních učebnic porodnictví v Čechách. V ní se například píše: „K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se, aby bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, neb churavá a rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese. Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
