Alena Zemančíková: Barborky
Barborky mi letos rozkvetly 27. prosince. Proč se opozdily, nevím, obvykle to stihnou. V posledních letech je pro mě vždycky nařeže můj starý kamarád vždy z téhož stromu, který kdysi zasadil jeho otec, když koupil zahradu, na které teď můj kamarád se ženou bydlí v zahradním domku, který si přestavěli na vilku.
Ten kamarád je už 75 let stár. Za léta švestky na té zahradě zašly, jabloně se všelijak pokroutily, ale ta třešeň jenom pořád roste do výšky. Plody na ní zrají na začátku července a Jindra, protože tak se můj starý přítel jmenuje, ji kdysi otrhával přímo z koruny. Mrštně šplhal do nejtenčích větví, ale pak už to nešlo, tak přistavil vysoký žebřík. Ten se s ním skácel, byla jsem u toho, Jindra se mohl zabít, ale protože jako herec celý život cvičil a umí padat, nic se mu nestalo. Ale lekli jsme se pořádně.
Čtěte také
Jindrova matka z těch třešní, na jejichž pečlivém otrhání otec trval, vařila kompot, jehož nesčetné sklenice jsme pak po její smrti vylévali do kameninového sudu. Jindra měl v úmyslu nechat ho zkvasit a vypálit pak třešňovici, ale nepovedlo se to. V současné době už nikdo z nás třešňové kompoty nedělá, je k tomu zapotřebí cukru, který se nesrovnává s diabetem. Takže pro třešně vlastně žádné zvláštní využití není, kromě toho, které náleží kosům. V nedávných suchých letech třešně neotrhané zaschly na stromě.
Poslední úrodu rozhodl se můj přítel sklidit radikálně – prostě nejvyšší, nedostupný výhon uřízne a na laně spustí, otrháme ho na zemi a třešeň aspoň bude moci obrazit znovu. On se pak pokusí korunu stromu trochu tvarovat.
Čtěte také
Sklízení třešní na zemi ukázalo, že to, co se ve špičce koruny ve slunci jeví jako obrovské množství, dole představuje jeden košík. Zbytek je listí. Víkend se změnil v třešňovou slavnost, upekli jsme bublaninu a pohádali se, jestli se třešně mají vypeckovat nebo ne. Nakonec to rozhodlo jedno z dospělých dětí, které odkudsi vytáhlo rčení: Je to protivné jako pecka v bublanině.
Moučník se velice povedl, bylo to krásné odpoledne, kdy jsme probrali historii zahrady i světa. V noci sprchlo a druhý den jsme ve slavnosti pokračovali vyzbrojeni sekyrkou a zahradnickými nůžkami a porcovali zmoklé olistěné větve, aby je ve chvíli, kdy listí zaschne a sousedi nebudou doma, mohl kamarád ilegálně spálit. Neboť co je ze zahrady, má zůstat na zahradě, a ne, aby se to tahalo do nějakého hnědého kontejneru a bůhvíkam.
Čtěte také
Svatá Barbora je patronka horníků, ani nevím, proč. Také je strážkyní dobré smrti. Ale rozkvetlé barborky nemají se smrtí nic společného, naopak, věstí v následujícím roce svatbu. Dost jsme si s těmi svatbami užili, obě rodiny, ta moje i ta mého přítele, mají po čtyřech dětech. Momentálně je pauza, vnuci ještě nemají věk a děti už jsou sezdané, některé dokonce víckrát. Jednou jsem si přála, aby barborky nerozkvetly, protože jsem se možné svatby děsila. Jednou rozkvetly a svatba se v následujícím roce konala, ale mě na ni nepozvali, i když se mě týkala. Magické znamení není nikdy jednoznačně příznivé, jak víme od Erbena.
Ve skutečnosti na takové pověry nevěřím, barborky řežu kvůli tomu, že na ně mám po babičce nádhernou červenou vázu z rubínového skla. A vlastně je mi i jedno, jestli rozkvetou do Štědrého dne nebo ne. Myslím před nimi už spíš na tu dobrou smrt, která je z vánočních pověr vytěsněná, ale od Erbena dobře víme, že je třeba na ni myslet, protože neustále a nenápadně stojí v pozadí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
