Alena Zemančíková: Divadelní Krakov

8. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy V Krakově byla postavena Cricoteka k poctě Tadeusze Kantora

Krakov je městem divadla. I když se nehraje, jeho budovy mají zajímavou historii. Například Divadlo Bagatela, které má to štěstí, že se po něm jmenuje i zastávka městské dopravy, bylo otevřeno v roce 1919 jako místní podoba pařížského divadla lehkých komedií, které začas podlehlo konkurenci s biografy, ale pak se zase vrátilo k činoherní produkci.

Teatr Stary je nádherná secesní budova s překvapivě útulným hledištěm (secesní podoba je ovšem dílem doby, kdy Teatr Stary jako divadlo přestal existovat a proměnil se v cosi jako pražský Reprezentační dům). Jeho druhá scéna na Starowiślné ulici je naopak přitažlivá svou zvětšelou podobou, evokující časy „chudého divadla“ (do roku 1954 tam sídlilo divadlo poezie).

Čtěte také

Teatr Słowackého má hypermoderní komorní scénu na opačném konci Starého města, než stojí jeho reprezentativní budova, spojená se slávou i tragédií města. V té byla poprvé uvedena v roce 1901 Wispiaňského Veselka (a vzápětí většina modernistických kusů hnutí Mladé Polsko), tady se také celých pět let v císařské lóži roztahoval generální gubernátor Polska, válečný zločinec Hans Frank.

V kryptě jednoho z nejokázalejších kostelů sv. Petra a Pavla je překvapivě uložen Sławomir Mrožek, kterému nic nebylo svaté.

Krakov je také městem Tadeusze Kantora, avantgardního umělce, který svou divadelní výpověď zakládá na krutě vtipných obrazech bláznovství a pošetilosti, k čemuž našel spřízněného autora ve Stanislavu Witkiewiczovi, jehož potrhlé, absurdnímu divadlu předcházející hry v 50. až 70. letech inscenoval v různých krakovských prostorách.

Čtěte také

K poctě Tadeusze Kantora vybudovalo město Krakov na pravém břehu Visly velkolepou stavbu nazvanou Cricoteka, kde se člověk může dílem malíře, herce, režiséra, autora happeningů a reformátora divadla zevrubně zabývat. Sestává z původní krakovské elektrárny, v níž je dokumentační a badatelské středisko, a nad ní postavené stavby ve tvaru stolu, s fasádou z materiálu, kterému se říká corten a který vypadá jako orezlý plech.

Ve druhém patře té stavby je expozice Kantorova díla, o patro níž kavárna, z níž je krásný výhled na Vislu, židovskou Kazimierz a dál až na Wawel a krakovské Staré město. Stálá expozice je instalací artefaktů z Kantorových inscenací, sestavených do funkčního celku. V něm se propojují odřené škamny s jezdcem na kostře koně a s nejrůznějšími klecemi a pastmi a vanou a dřevěnými křížky, uniformami, klobouky a loutkami velikosti dítěte.

Je to působivé, ale je třeba pustit si filmové záznamy některých inscenací, aby člověk pořádně pochopil, oč v Kantorově divadle šlo. V jednom dokumentárním filmu vypráví o Kantorovi Andrzej Wajda jako o géniovi 20. století, říká, že po válce nebylo inovativnějšího divadla než to Kantorovo – a před ní taky ne. Na festivalu v Edinburgu v roce 1972 způsobilo jeho divadlo Cricot 2 úplný průlom, proražení železné opony divadelní výpovědí.

Čtěte také

Kromě velké stavby na břehu Visly patří ke Cricotece někdejší sídlo divadla Cricot 2 v Kanovnické ulici a poslední Kantorův byt na Starém městě, v ulici Sienna. Člověk musí dole zazvonit a jít pak po schodišti s dřevěným soustruženým zábradlím, pro krakovské domy s pavlačemi typickým, až do nejvyššího patra.

Kantorův byt tvoří pouze jedna místnost (sousední kuchyně je nepřístupná). V pracovně je nejnutnější nábytek včetně skříně s velkými a hlubokými zásuvkami, kterou si Kantor nechal speciálně vyrobit na své artefakty. Z tohoto bytu ho v prosinci roku 1990 vynesli do nemocnice, kde 8. prosince 1990 zemřel. Na nočním stolku zůstaly dvě francouzské knížky: jedna od Jeana Geneta bez titulu a druhá je román Život je jinde od Milany Kundery.

K výročí Kantorovy smrti se v krakovských ulicích pravidelně koná happening, během kterého se duch divadla Cricot přenese do ulic. Rok 2015 byl UNESCem vyhlášený jako Rok Tadeusze Kantora. Na konci tohoto roku 2020, kdy od Kantorovy smrti uplynulo 30 let (a 105 let od jeho narození), by stálo zato znovu se zamyslet nad tím, jaké inspirace a prostory imaginace připravilo divadlo Tadeusze Kantora současnému divadlu – ostatně k tomu také je hypermoderní Cricoteca určená. Žádné z krakovských divadel však nehraje a i badatelské a muzejní prostory jsou zavřené. Můžeme se ale na záznamy jeho inscenací dívat na internetu, v každé účinkuje jako demiurg, strůjce a hybatel. Představovat si zamyšleného dlouhána v černém kabátě v prázdných krakovských ulicích pak není vůbec těžké.

Spustit audio