Alena Scheinostová: Zimní spánek
Vím to: závidět se nemá. Vysvětlovali mi to odmalička. Ale přece se ani teď, v dospělém a rozumném věku, kdy totéž vtloukám do hlavy další generaci, sem tam závisti neubráním.
Především, co se týká medvědů, případně i netopýrů, plchů, syslů anebo psíků mývalovitých. Ti všichni si touhle dobou užívají zimní spánek: dlouhou řadu týdnů, kdy mohou zpomalit, vypnout a schoulení do klubíčka nerušeně vyčkat do jara.
Alena Scheinostová: Pravda nevítězí
Kdybychom měli hledat největšího otloukánka, kterého si bere do úst kdejaký chytrák snažící se přesvědčit své publikum, byla by to pravda.
Jak ráda bych se po takovém medvědu opičila! Nebo je přesnější říct „medvědila“? Pochopitelně netoužím po nějakém opuštěném převisu v pískovcových skalách, vystlaném píchajícím senem nebo chvojím. Můj zimní spánek – od listopadu do dubna – by měl probíhat v měkké, čistě povlečené posteli, v příjemně vyhřáté místnosti a bez rizika, že mě, zatímco budu spát, něco sežere. Samy by se mezitím platily složenky, samo se uklízelo a dětem se samy podepisovaly žákovské. Než by se zase s jarem přes příslušnou rovnoběžku překulilo sluníčko, ráno se udělalo ráno a tma by padala skutečně až večer, byla bych vyspaná do zásoby.
„Spaní sladší medu lízání,“ říkávala babička, která o tom věděla své, protože bez Neurolu neusnula – tolik ji bolela noha v krčku i všechna ta trápení, kterými prošla za svých 93 let. Druh homo sapiens prý prospí třetinu svého života a průměrně se této činnosti – nebo spíš nečinnosti, viďte – věnuje osm hodin denně.
Alena Scheinostová: Maličkosti
Od té doby, co anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton okouzlil veřejnost konceptem Ohromných maličkostí, které dělají svět blízkým, má jich kdekdo plnou pusu.
Přírodním národům pak stačí těch hodin šest: možná se tolik neunaví, nebo se třeba mají víc co ohánět a na to potřebují i déle bdít. Druh felis catus ovšem, tedy kočka domácí, prospí těch hodin klidně osmnáct. Nebo i dvacet. Proto podle mě lidé tak rádi mají kočky doma: ne snad, aby se s nimi mazlili nebo jim podvacáté podávali plyšovou myš zpod lednice – ale proto, aby se nesčetněkrát za den posílili pohledem na tvora, který tak klidně, bohorovně, nerušeně spí.
Možná i tím tak osudově okouzlila prince Růženka. „Bledá sluneční záře se rozlije komnatou a princ spatří na lůžku spanilou dívku růžových líček. Něžně oddychuje a usmívá se ze spaní. Princ tak hezké stvoření dosud neviděl,“ líčí ten očarovaný pohled František Hrubín. Aby ne, za sto let měla už Růženka spaní nacvičené k dokonalosti! Škoda, že jí to princ tak zkazil.
Alena Scheinostová: Země živých
Je to tu takové, jak jsme se připravovali. Vedro, ruch, koza na letištní ploše. Odbavení se táhne. Co máte v kufrech?
V loňském celoevropském hlasování o tom, zda zrušit střídání letního a zimního času, se lidé vyslovili v rekordním počtu. Proč – těžko soudit. Já o tom ale tuším své! Každý totiž spí rád a leckdo se možná nechal navnadit vidinou, že potom třeba „budeme spát o hodinu déle“. Což je samozřejmě nesmysl, celé to funguje jinak, a navíc nám v Česku nejspíš zůstane ten letní, umělý, kdy znovu vstáváme do tmy, když bychom radši ještě leželi zavrtaní v chvojí.
Ale jak krásně nám to zní! Nemohli bychom prosím příště hlasovat, zda i v tom letním čase nepovolit zimní spánek, alespoň pro severněji položené členské státy, Šípkové Růženky a soukmenovce medvědů?
Crrrr, vstávat. Konec snění. Zatím si do dubna musím vystačit po ránu s dvojitou kávou a s péřovou prošívanou bundou, která mi peřinu aspoň vzdáleně připomíná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
