Alena Scheinostová: Země živých

12. červenec 2018
Bangui, hlavní město Středoafrické republiky

Je to tu takové, jak jsme se připravovali. Vedro, ruch, koza na letištní ploše. Odbavení se táhne. Co máte v kufrech?

Proč sem jedete? Ten pas je diplomatický? A kolik máte peněz? Konečně nasedáme do terénní toyoty a pouštíme se do afrického vnitrozemí.

Až tady u rovníku, mimo turistické trasy a zázemí civilizace, si člověk naplno uvědomí to, co zná z průvodců, cestopisných dokumentů i z vyprávění humanitárních pracovníků a reportérů, co tu už pracovali před námi. To je ta „nepředstavitelná chudoba“, přiřazujete si, když projíždíte slumem, jeden přístřešek na druhém, na plůtku nějaké hadry, lidé v odstínech hnědé, děti, psi, stánky s podřadným alkoholem.

To je ta „neuvěřitelná zeleň“, žasnete vzápětí, když vyjedete z města a donekonečna se otevře zvlněná krajina listnatých lesů, obřích travin a střapatých políček s maniokem. A jedna vesnice za druhou, Středoafrická republika je jednou z nejchudších zemí světa, a tak tu vedle domků z nepálených cihel vidíme i chýše z větví a slámou na střeše, a i v těch žijí lidé. Prašná silnice, červená hlína a na ní lidé, s nohama od červeného prachu a otepmi dříví na hlavách. I dnes je potřeba nějak uvařit.

Skrytá Středoafrická republika

Obyvatelé venkova migrují do měst jen postupně

Někdy se stane, že ze státu zmizí většina populace. Odehrálo se to taky na přelomu 19. a 20. století na území dnešní Středoafrické republiky.

„Když něco porazíš, hlavně nezastavuj,“ vysvětluje šofér. Přes rozbitou cestu přebíhají slepice s kuřaty, kozy s mladými, prasátka, psi. Nikdy jsme neviděli tolik mláďat. Ani těch lidských – děti jsou všude, Afrika je „mladý kontinent“. Děti se ovšem od aut drží zpátky, dokud jedou, což se o zvířatech říci nedá. O domácích ani o těch, která vám bzučí kolem uší a na která nezabírá ani nejznačkovější zápaďácký repelent. Když budeme mít štěstí, malárii na nás nepřenesou.

Evropan si tu rychle připadá směšně. Všeho se leká, bojí se hadů a nechá si ke všeobecnému veselí nabulíkovat historku o zákeřných červech, kteří se stěhují do ručníku, když si ho přes noc necháte venku. Jí divné jídlo, štítí se tu vody, přes den se stále někam honí a v noci, když se konečně ochladí a zvuk reprodukované hudby doprovázené vším, do čeho se dá tlouci, se tak krásně nese – to jde Evropan spát. Nenosí paruku, rostou mu chlupy a vůbec je k uchechtání legrační.

Až na konec světa: Středoafrická republika

Rodina Pygmejů v africkém Kongu

V našem cestovatelském magazínu tentokrát zamíříme k Pygmejům.

A je to jako všude: Evropan se pak může urazit nebo se hádat, ať si trhnou nohou, my že jsme odchovanci Louise Pasteura a Alexandera Fleminga a Emila Holuba a vůbec víme, jak to je. Ale může to udělat i jinak: ustoupit o krok zpátky a jenom pozorovat. Pozorovat sám sebe, jak se potýká s prostředím, které je takové jako ve filmech, a přece se od nich tolik liší.

Pochopit, že vedro na fotografii je úplně jiné než na vlastní kůži, že horký prach může vonět a strach z hadů způsobovat bolest v krku. Pozorovat místní, jak jednoduchými prostředky, a přitom účinně bojují s dřinou, válkou, malárií i zákeřnými červy a vytrvale tu staví svoje životy tak, aby obstáli. Zjistit, že smích skutečně spojuje, i když jste tentokrát jeho příčinou vy.

A protože své potřeby, mobily a ranní kafe na balkoně s sebou všechny nikdy nesbalíte, můžete vycestovat i sami ze sebe a na kraji pole s maniokem zřetelně uvidět, v čem se shodujeme všichni na světě: jak nesmírně jsme stejní, nesmírně a doopravdy živí.

Spustit audio
autor: Alena Scheinostová
  • Kultura
  • Komentář