Alena Scheinostová: Za

27. březen 2019

„Napiš zase nějakou koninu, ať mi to projasní den,“ požádal mě jeden ze spřátelených posluchačů, kterého tímto ze srdce zdravím.

A protože možná právě cestuje do práce – tak jako kdekdo další z vás, které samozřejmě zdravím také – doporučuji mu se rozhlédnout. Čas totiž pokročil k jaru a po ránu už je dobře vidět. Takže jsou vidět nejen naše domky, s pěknými průčelími, kam v posledních letech přibyly vítací věnce na dveřích, keramické vizitky a na schodech sochy psů a trpaslíků.

Alena Scheinostová: Co kdo rád

Vůně zákazníky z ulice nepřiláká, ale pohled do výlohy zafunguje úplně stejně

Málokdy se lidem tak rozzáří oči, jako když si vybírají u pekařského pultu.

Jsou vidět výlohy obchodů, ve kterých už zimní zboží vytlačilo to jarní tak nekompromisně, až je z toho jednomu ve studeném ránu od pohledu trochu frišno. A jsou vidět i kavárny s prosklenými vstupy a stěnami, takže i ty vypadají jako výlohy – výlohy obchodů, ve kterých se místo bot a mrazivě tenkých jarních svetříků asi prodávají rozespalí lidé doplnění šálky, koláčky a místo novin zprávami v chytrých telefonech.

Je ale vidět také něco jiného. To ovšem musíte jít zkratkou a místo podél průčelí to vzít zadem. Vítací věnce ani polyresinového psa tu nepotkáte; zato tu najdete všechno ostatní. Bude tu proleželá drátěnka z postele vedle torza předloňského vánočního stromku i se zbytky lamel. Stará sedačka z auta, pohozená na hromadě prken z bývalé podlahy. Opřené trubky, co zbyly po opravě vodovodu, a kostra slunečníku s vyrudlým cárem potahu, na kterém logo pivovaru vybledlo do nečitelna.

Odkládat věci, které by patřily vyhodit, mimo zorné pole, dozadu, za, je tak výrazný všelidský rys, že by si zasloužil fundovaný výzkum – třeba takový, jaké o všelijakých lidských libůstkách provozuje Ústav mezioborových studií člověka ve výtečné Teorii podivnosti od Pavly Horákové. Z hlediska fylogeneze bude začínat už někde u myší, které mají uprostřed hnízda vzorně čisto, zato kolem něho – škoda povídat.

Alena Scheinostová: Zimní spánek

Spánek - sny - snění

Vím to: závidět se nemá. Vysvětlovali mi to odmalička. Ale přece se ani teď, v dospělém a rozumném věku, kdy totéž vtloukám do hlavy další generaci, sem tam závisti neubráním.

Z ontogenetického úhlu pak pozorujeme dítě, které skryje při schovávačce oči za dlaně v domnění, že když nevidí samo sebe, tak prostě vůbec není vidět. Na opačném konci životní dráhy náhrobky na Olšanech, zepředu pěkně naleštěné, ozlacené a osazené truchlícími holubičkami – a zezadu pak obložené vysloužilými vázami, láhví se zbytkem petroleje a smetáčkem na spadané listí. A někde mezi tím jsou na této ose slečny s perfektním líčením a umně zapletenou ofinou, kterým však v týle trčí z blond drdolu nedbale zastrčená fialová sponka a mezi lopatkami vyčnívá cedulka se značkou výrobce módy.

Michal Ajvaz byl – o dvě generace před Horákovou – přesvědčen, že věci v prostoru „za“ pozvolna propadají a přecházejí do vlastního světa, kde tvoří paralelní systém. Prochází se do něj dejme tomu neuklizenou šatní skříní nebo překrmenou knihovnou. Nechci klasika zklamat, ale bude to spíš opačně. To my se snažíme šlechtěním fasád a zavěšováním vítacích věnců vytvářet drobná hájemství, resorty, útočiště, kde bychom měli nad předměty vládu a udržovali je přehledné a krotké.

Ve skutečnosti nás věci dávno ovládly. Což nás nakonec přibližuje tomu, čeho se dotkly všechny duchovní směry a školy a s čím se snažily po svém vyrovnat. Neberme to ale tragicky. A sem tam zkontrolujme, co a proč nám leží za chatou, a v zrcadle se před odchodem občas prohlédněme také zezadu.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio